Španělsko – místo, kde to žije

Zatímco nyní mrzneme ve škole, ráno se brodíme sněhem a ani nevíme, kde začíná chodník a zima nás pronásleduje na každém kroku, před dvěma měsíci část naší školy nasávala sluníčko v Andalusii na jihu Španělska. Pojďte se společně s námi na pár chvil do těchto letních krajin vrátit. Jak brzy zjistíte, této akce se zúčastnila i velká část naší redakce, a tak není divu, že zde máme hned dva články týkající se tohoto tématu.

Deset dní v zahraničí, přes 90 hodin strávených v autobuse, pobyt ve 3 hotelích a téměř stovka vysmátých a spokojených studentů. I takto by šel v jedné větě shrnout náš poznávací zájezd do Španělska. Jak už z úvodní věty vyplývá, zájem byl opravdu obrovský, a tak, místo původně plánované akce pro zhruba 40 studentů, vznikl zájezd, jehož se účastnila téměř třetina školy…

Po náročné 24hodinové cestě jsme, jak mnozí zjistili až pár hodin před příjezdem do Barcelony, nezamířili na hotel, nýbrž nás čekalo celodenní poznávání hlavního města Katalánska. V Barceloně jsme strávili dva dny a měli možnost prohlédnout si všechny významné památky – od těch nejdůležitějších staveb Antonia Gaudího, přes historické centrum až po světově známou tržnici La Boqueria. V neděli večer nadešel čas na cestu do Andalusie. V tomto momentě si už naštěstí většina z nás uvědomila, že spaní v autobuse až takový problém nepředstavuje, benzínky jsou vlastně kámoš a příležitost protáhnout si tělo je vítaná i ve dvě hodiny v noci….

Jih nás ihned po příjezdu svým kouzlem ohromil. Sluníčko, jež nás pronásledovalo na každém kroku, nám prostupovalo celým tělem a my byli zvědaví, co nového následující týden přinese.

První den jsme, stejně jako při návštěvě Barcelony, nevyrazili ihned na hotel, ale vydali se poznávat Málagu. I přesto jsme se naštěstí na ubytování dostali v rámci možností brzy, a tak jsme měli možnost okoupat se v moři – té ale využili jen ti nejotužilejší. Voda už byla poměrně studená, a tak se většina z nás spokojila pouze s namočením nohou. Po spatření chobotnice, jež připlavala téměř až na mělčinu, nás i poslední zbytek kuráže opustil a byli jsme opravdu rádi, že jsme do moře nešli.

Každý den jsme navštívili jiné španělské město. Všechna byla poměrně daleko od letoviska, v němž se nacházel náš hotel (Fuengirola), a tak ti z nás, kteří nemohli vyčerpáním udržet oči otevřené, měli minimálně dvě hodinky k dobru, aby nabrali síly na nadcházející den. Po příjezdu do cílové destinace dne jsme rychle vystoupili z autobusu a vydali se objevovat taje pro nás zcela neznámého města. Celý den jsme strávili procházením se kolem nejznámějších památek, z nichž jsme velkou část navštívili také zevnitř. Díky naší průvodkyni Martině jsme o nich získali množství informací. Po „vzdělávacím“ dopoledni následoval volný čas, který jsme využili k ochutnávce místních specialit či k prachobyčejnému bloumání po odlehlých uličkách. Pak už jsme se ale museli vydat na cestu zpět do hotelu – unavení a uchození jsme nasedli do autobusu a téměř celou cestu poslouchali výklad průvodkyně – vždy jsme se dozvěděli něco nového a zajímavého z běžného života Španělů – jaký mají školní systém, jak slaví svátky či jaká je španělská historie. Na hotelu na nás čekala nádherná a bohatá večeře formou švédských stolů.

Večery každý trávil po svém. Někteří se rádi procházeli po pláži, jiní trávili čas na karaoke s důchodci, již představovali naprostou většinu ubytovaných na našem hotelu, avšak největší část vyrážela do města. Zpočátku jsme si nemysleli, že v průběhu pobytu opravdu využijeme naše znalosti jazyka nabyté ve škole, avšak již první večer nás vyvedl z omylu. Španělé jsou velmi komunikativní a veselí, a tak není divu, že k nám v momentě, kdy jsme čekaly na výtah, přišla španělská babička a začala vykřikovat: „Chicas, vamos a bailar!!!“ Přestože jsme jí několikrát vysvětlovaly, že musíme na pokoj, odbýt se nenechala … Další dny jsme se daly do řeči s kdekým – s klukem, který se nás ptal, zda nevíme, kde je lékárna, milým číšníkem, jemuž jsme se snažily 10 minut vysvětlit, kde se vlastně nachází Česko … Opravdu jsem byla překvapená, jak je v cizině snadné najít někoho, s kým se dá skamarádit. Ve všech hotelích i na ulicích navíc vyhrávala hudba a my tak měli možnost zatančit si na ty pravé španělské rytmy.

Pro mě byla rozhodně nejzajímavější návštěva Alhambry v Granadě. Náš průvodce nám povykládal spoustu informací a prvotně nepředstavitelné 3 hodiny utekly jako voda. Nádherné zahrady, paláce a výhledy – to vše v sobě tato pevnost skrývá a my si mohli plnými doušky tyto úchvatnosti vychutnat.

Závěrem bych řekla jen jediné. Myslím, že můžu říct za celý autobus číslo 2 (který jezdil v zásadě jako první, neptejte se, kdo to vymýšlel …), že jsme si celou akci nesmírně užili, a kdyby to bylo jen trochu možné, hned bychom se vrátili zpátky!

Natálie Vicherková

Jedna věc je napsat pár řádků na web, napsat však něco do Oktaviánu, kde text nemá jen informovat, ale co víc, zaujmout a pobavit-to je věc úplně jiná. Člověk může dumat, jak dlouho chce, ale s takovou spoustou zážitků, hlášek a skupinek, jež mají každá svůj španělský „inside joke“,je to zkrátka těžké.

Já sama bych navíc nikdy nevěřila, že právě Španělsko v sobě může skrývat takové kouzlo. Těch pár let zpátky, kdy jsem si vybírala druhý jazyk, mi přišla španělština úplně trapná. V té době by se nenašel nikdo, kdo by mi vymluvil krásu, která se skrývá ve slovech jako třeba siebenunddreiβig. Prostě ne. Ale nakonec musím říct, že nějakou bellezu Španělsko fakt asi má. Slunce, vtipní lidé, dobré jídlo,… No dobře. Nebudu vás zahlcovat přehnanou dávkou sentimentality hned ze začátku. Nechám to na později.

Celý týden se nesl v duchu hřejícího sluníčka a našich škodolibých úsměvů nad tím, že v Ostravě je 15°C. I když musím přiznat – a neříkejte to na mě – že většině z nás úsměvy pravidelně mizely při každé zastávce na benzínce – pokud se danému člověku nechtělo na záchod – kdy jsme se museli zvednout, a pochopili jsme tím nejkrutějším způsobem, jak moc nás bolí zadek, a i ty svaly, o kterých jsme předtím nevěděli. Naštěstí nás držel při smyslech jeden jediný cíl. A tím byl blížící se příjezd do Katalánska.

Hned ze začátku zájezdu jsme pochopili několik zásadních pravidel. Stačilo pár hodin v cizí zemi, než nám došlo, že rozpoutat na obědě v Barceloně debatu na téma Real Madrid vs FC Barcelona je risk na vlastní nebezpečí. Nebo že kdo platí zvlášť, je vyvrhel, kdo nepozdraví „Hola, buenos días!“, je nezdvořák a že červený vějíř to jistí, ať se děje, co se děje.

Co se týče jiných kulturních rozdílů, ve Španělsku opravdu není těžké pochopit, že tady je společnost zkrátka něčím úplně jiným. Lidé se na vás usmívají, laškovně na vás mrkají, i v restauracích jsou na vás moc milí. Na ulicích potkáváte muzikanty všeho druhu, kteří se s vámi chtějí podělit o své umění či Instagram, a abyste přišli na to, že v tamních barech to žije, nepotřebujete do nich ani vkročit. Stačí si všimnout nápisu KARAOKE na každém druhém z nich a číšníků, co vás se smíchem lákají dovnitř. A pokud byste ještě teď měli nějaké pochybnosti, tak fakt, že v této zemi je 1 bar na169 obyvatel, vás jich jistě zbaví.

(Tohle mám samozřejmě od průvodkyně, kdyby se nad tímto odstavcem náhodou někdo pozastavil. A kdo nevěří, v případě, že mě mí kamarádi nezradí, autobus 2 vám to dosvědčí.)

A v neposlední řadě je to, co dělá Španělsko Španělskem, bezpochyby jídlo. Chuť čerstvého pomeranče, zralých oliv, vychlazeného gazpacha a neskutečně křupavých baget naše chuťové pohárky uspokojovala takovým způsobem, že většina z nás začala pochybovat, zda je toto všechno skutečně reálné.

A co je na tom ze všeho nejlepší? Ono to reálné skutečně bylo. Hodilo by se snad jen stručně říct, že naše cesta zahrnovala výpravu do Barcelony, Málagy, Granady, Cordóby a Sevilly. Kde to bylo nejkrásnější, těžko říct. Člověk se mohl ztratit v plných ulicích velkoměsta – chvílemi skoro doslova – úplně stejně jako v sultánových zahradách nebo třeba na Camp Nou.

Jak vypadaly večery? Jistě, únava po nabitém programu chvílemi znát byla, ale vracet se po úžasně slunném dni zpátky do hotelu, loudat se po potemnělé pláži, zatímco se nám nohy bořily do chladného písku… Mělo to své kouzlo a završit další den v cizině takovým způsobem mělo prostě grády. Kdo by to byl ale řekl, že prostá návštěva supermarketu může zážitek ještě posílit? V České republice byste prodavače, který vám s úsměvem podává nákup a řekne: „Smile!“ hledali asi těžko. Divili byste se, ale i taková maličkost dokáže opravdu zvednout náladu. Navíc když se člověk vrací smiling do hotelu a zjistí, že večer je na programu Karaoke Night, to je chvíle, kdy pochopí, že zábava teprve začíná….

Kristýna Šeděnková