Zpráva z výšky aneb TOHLE VÁS ČEKÁ (utečte, dokud je čas…)

Zdravím vás všechny z Jedličkova ústavu pro duševně choré…pardon, tedy z Filozofické fakulty univerzity Palackého v Olomouci (páni, jak se mi to jen mohlo splést?). Tím, že jste se rozhodli jít na gymnázium, jste se odsoudili nikoliv k smrti, nýbrž k tomu, že taky na nějaké výšce skončíte. Proto mě napadlo se s vámi podělit o pár mých zjištění o tomto prostoru. Nepůjde o ty generické pravdy typu „teď je to učení na vás“, spíše o věci subjektivní, dle mého však vypovídající. Jdeme na to!

Za prvé: Dvouobory na značky, připravit…START!
Dal jsem se tady do řeči s pár lidmi. Čistě náhodou si stejně jako já vybrali ke studiu dva obory. Takové lidi poznáte snadno: vždy někam utíkají, mají kruhy pod očima a mají velmi silné nohy. Pobíhání mezi katedrami, které mohou někdy být docela vzdálené (já je mám od sebe 20 minut chůze: vtipné je, že ještě minulý rok byla jedna z těch kateder v jiné budově a cesta tak trvala sotva 5 minut) podle velmi kostrbatě poskládaného rozvrhu, je také poznávacím znamením. Opravdu bych nečekal, že v prvních týdnech svého studia budu nejvíce vděčný za výuku pana profesora Pospíšila, Surmy a ostatních tělocvikářů.

Za druhé: Jak jim máme říkat?!
Době „panů profesorů“ je utrum. Páni docenti, páni doktoři, páni magistři, páni skuteční-profesoři, to bude váš denní chleba. Zvykněte si, že budete brouzdat po internetu a mrhat drahocenný čas hledáním té či oné titulované kebule v seznamu pedagogů, jen abyste věděli, jak dotyčnou učivěc oslovit v mailu nebo když se jí potřebujete po hodině na něco zeptat (já proto v ústní komunikaci volím neutrální „Promiňte, mohu…?“). Už jsem byl varován, že jsou tu učivěci, které se obrovsky urazí, když jste si nevšimli, že si přes léto udělali doktorát/docenturu/manikúru a vy jste si toho dovolili nevšimnout! Taková učivěc pak bývá u zkoušek prý zvlášť dotěrná.

Za třetí: Petra Římana do každé rodiny
Nebo aspoň na každou výšku. Zmatky ve vyučování jsou možná částečně dílem covidové situace, i tak jsou ovšem astronomické. V pátek odpoledne nám vedoucí katedry napíše, že od příštího týdne jdeme do onlajn režimu. V neděli mu rektorát řekne „tytyty“ a on večer pošle zprávu, že odvolává, co slíbil, a slibuje, co odvolal. Přičemž učivěci se to dozví ve stejnou chvíli jako studenti. Nebo musí jiná učivěc náhle zrušit hodinu a napíše vám o tom mail 20 minut před jejím začátkem. Cože? Vy už jste vstali zbytečně brzo, popřípadě jste dokonce přijeli vlakem do Olomouce jen kvůli této hodině? Smůla. Můj školní mail se mi stal tím, čím je jiným ranní káva: věcí, bez které nemůžu začít svůj den (jinak bych netušil, co všechno zas bude jinak, že hodinu literární historie budeme mít tentokrát na Měsíci a jiné nepodstatné maličkosti).

Za čtvrté: Václava Tabáška do každé rodiny
Pokud v té rodině je aspoň jeden vysokoškolský učivěc, tak rozhodně. Každý teď už totiž učí pomocí prezentací (doba pokročila), ne každý však zná do kamene tesaná pravidla, která nám pan profesor vtloukal do hlavy po celé naše studium (a nebyl jistě sám, ale pro mou třídu byl první a funguje tak jako symbol této lekce). A jaká pravidla? BÍLÉ POZADÍ, ČERNÝ TEXT, NORMÁLNÍ FONT, FUNKČNÍ ZA VŠECH SVĚTELNÝCH PODMÍNEK. Amen. Důležitost těchto přikázání doložím na esemesce, kterou jsem před časem po jedné přednášce poslal kamarádovi zpět do Ostravy: „Hradilová má bílý pozadí, světle modrý mrňavý text a nad tabulí zářivky, které neumí vypnout. Sedím vepředu a stejně vidím ho*no.“

Za páté: Tunelové vidění přetrvává a co hůř, šíří se!
Lamentovali jsme, za našich mladých let, jak každý učitel považuje svůj předmět za střed vesmíru, nedoceňuje, že my máme těch předmětů tak deset a přitom on sám si už mimo svůj obor nepamatuje ani popel (čest výjimkám, p.p. Kahánková mi v písemkách z matiky opravovala pravopis). Pak jsme zjistili, že se to nejen zhorší (můj učivěc literární teorie: „Cože, vy nemáte čas číst si materiály, které vaši kolegové použili ke zpracování svých prezentací? Jak to myslíte ‚musím dělat svoje, fakt není čas číst VŠECHNY cizí zdroje‘?! To za mých mladých let…“), ale co hůř, tomuto zákeřnému moru začneme podléhat i my! Pomalu se začínáme izolovat do svých malých bublin, které znají jen jeden obor, jednu pohled na věc. Hned před kolejemi mám přírodovědeckou fakultu, ale můžu vám říct, že metaforicky jsem od ní nikdy nebyl dál. Je to zajímavé, vzdělání by nám mělo myšlení otevírat a názory rozšiřovat a já přitom pozoruji víceméně opačný efekt.

Tak, mohu jen doufat, že vám tento malý exkurz dovolil se mentálně připravit na příští roky vašeho života. Za sebe můžu zatím říct, že budou stejně tak vzrušující a super jako ubíjející a na prd. Přeji vám hodně zdaru, přejte mi ho taky ☺

Poznámka: dovolím si ještě osobní dík profesorkám Skálové a Gajdové. Jejich důkladná (přírodovědněji zaměřený kamarád mi říká, abych to změnil na „přehnaná“, ale co o tom on ví) průprava v otázkách filozofie (S) a literatury (G) znamenala, že jsem mohl úplně vypustit dvě přednášky (jejich obsah zahrnoval dokonce míň, než mám ve svých sešitech z oktávy) a mám tak ve čtvrtky ve svém nabitém rozvrhu čas na oběd. Můj žaludek vám skládá poklonu…

Autor: Petr Šlosarčík

Zdroje:

https://www.vysokeskoly.cz/clanek/tri-duvody-proc-jit-na-vejsku