Milan Kundera: Od Žertu k Bezvýznamnosti.
Spisovatel, jehož knížky mám převelice rád. Režisér, který na mne v rozhovorech působil inteligentně. Dokument o Milanu Kunderovi „Od Žertu k Bezvýznamnosti“ se zdál mít potenciál říct něco (cokoliv!) zajímavého. Bohužel, takhle jsem radši po návratu z kina sáhl po Novákově cihlografii KUNDERA: Vrah a patolízal, co dětem ukradl bonbóny a propíchal mi u auta gumy. Kdybych totiž chtěl slyšet zcela nekritický chvalozpěv na Milana Kunderu, přečetl bych si libovolný esej Milana Kundery.
Struktura filmu připomíná katalog. Postupně nás režisér (de facto hlavní postava) a jeho věrný kouzelný dědeček (nejlepší zdroj náhodných informací, než byl vynalezen gůgl) Martin Uhde provádí Kunderovým životem skrze rozhovory s literáty či lidmi, kteří s Kunderou byli v nějakém (bližším či méně bližším) kontaktu: kolegové, bývalí studenti, syn jeho nakladatele… A všichni tito lidé pějí na Kunderu chválu až absurdní. Zvlášť k smíchu mi přišel monolog pána, jehož jméno jsem zapomněl, který Kunderu zahlédl na demonstraci za Jana Palacha a popisuje tam spisovatele jako málem mytickou entitu, jakéhosi smutného poloboha (asi třikrát zopakuje „krásnej a černovlasej“ takže o jeho preferencích nemůžeme mít nejmenších pochyb). Kundera, autor výroku „Tragédie dává životu iluzi velikosti, komedie umožňuje jej vidět v jeho směšné bezvýznamnosti“, člověk, který si je jistě dobře vědom subjektivity všeho (a zvlášť toho velkého = lásky, pravdy, dobra, zla, spravedlnosti…) by se dle mého při pohledu na toto divadlo za břicho popadal. Všichni tam chválí Kunderovu ironii, humor a odstup, ale že by některý z nich aspoň kousek z toho měl? Kéž by!
Řekl jsem, že film pokrývá autorův život, jenže z něj přitom vypouští všechny diskuze-hodné (neřkuli přímo pikantní) momenty. Ni slova o STB, mystifikacích ani například o velmi výmluvné aférce se studenty. O té vám něco povím.
Totiž, to se takhle rozhodla parta studentů z Kunderova rodného města, že nacvičí jednu jeho hru. A zahrají ji jen tak, nebudou ani vybírat vstupné. Jenže Kundera se to nějakým způsobem dozvěděl a dal jim na rozuměnou, že s tím buď okamžitě přestanou, nebo je zažaluje.
Tohle mi více než „zametáním před vlastním dílem“, aby nebylo obtěžkáno pavučinou věcí, co k němu nepatří a mohly by je narušit, zavání obsesivní posedlostí až hysterií. Z tohoto „incidentu“ mám dojem, že by se Kundera nerozpakoval dát dítěti facku za to, že řeklo „Žert je politický román!“ (skoro jako by autor sám byl jedna ze svých směšně smutných postav). Hergot, neměl snad von ten Novák pravdu?
…hm, leda až zmrzne peklo.
Kundera není satan sám (tímto naposled zdravíme Jana Nováka), ale rozhodně je to komplikovaný, rozporuplný člověk. Mnohem třírozměrnější, než jak jej oslavný chor Od Žertu k Bezvýznamnosti popisuje. Je zde tajuplný a svébytný, to ano, ale jinak je jeho obraz plochý.
Víte co? Uvedu další příklad kunderovského „paradoxu chování“. Milan Kundera je jeden z autorů, kteří touží se svým osobním životem zmizet za své dílo. Praktikuje tedy tzv. Smrt autora. Ovšem v Kunderově podání je to spíš zombie než mrtvola. Chce před všemi skrýt svůj osobní život, jako by ani neexistoval, ale s radostí bude lidem říkat, jak mají jeho knihy číst buď skrze své eseje, nebo autorizované doslovy Sylvie Richterové. Vlk se nají a koza nejen zůstane celá, ještě by měla nejlíp porodit kůzlata. Obdivuji autorův boj s nevyhnutelností (nevyhnutelností zapomnění, nevyhnutelností cizí interpretace, nevyhnutelností toho, že spisovatel je veřejná osoba) a přeji mu v něm hodně zdaru… ale sakra jestli mi fakt nepřipomíná pár ze svých postav. Což je ironické a kapku legrační.
Ale zpět k filmu: má i svá pozitiva (hlavně pár zajímavých historek v moři „krásnejch a černovlasejch“), vzato kolem a kolem vám však nedá ani to, co rychlé prolétnutí wikineneklovápédie a přečtení aspoň pár autorových knih. Pro neobeznámené je výsledek nekompletní, pro kunderology* zase nepřináší nic nového. Komu je tenhle film určen? Asi těm, co v něm vystupovali, jinak fakt nevím.
Jo, a ještě rychle k samotnému závěru, ten tomu nasadil vskutku korunu: „Nakonec už mě autor ani nezajímá, jeho dílo mluví samo za sebe.“ Tak zní poslední slova režisérova a já si zas říkám: „Takže jsi mu sedl na lep, tancuješ, jak on píská, měl jsi šanci být uctivý i objektivní, ale selhal jsi.“
Kunderovy knížky miluju, ale takovou chválu bych na něj nedokázal zapět, ani kdybych měl hudební sluch…
*podobnost s cimrmanology je čistě náhodná ☺
Autor: Petr Šlosarčík
Zdroje:
