Delfíni v Möllu aneb Vodácko-turistický kurz septim
Ti z vás, kteří pravidelně kontrolují plán akcí, aby věděli, kdy se konečně vyhnou odpolednímu vyučování, si jistě povšimli, že nám – letošním septimám – to vyšlo už ze začátku školního roku díky vodáckému kurzu. A pokud chcete přičichnout tomu, jaké to pro nás bylo, můžete si o tom počíst hned ve dvou článcích.
Psal se konec loňského školního roku, když se naši rodiče museli smířit s faktem, že jejich děti budou za pár měsíců bojovat na život a na smrt, aby se mohly zase vrátit za nimi domů. Čekala je dramatická vyhlídka; brzy měly na svém těle pocítit vlny rozbouřené řeky, přežívat celý týden na naprosto neznámém místě a pro některé to nejděsivější ze všeho, měly dokonce sprechtit německy.
A tak se stalo, že sotva jsme začali cítit depresi z toho kvanta, co se nám letos učitelé opět pokusí (ha, to je to správné slovo) nacpat do hlavy, utekli jsme před nimi až do rakouských Korutan. Ono ne že by to úplně pomohlo, neboť hned v říjnu jsme podlehli zkoušce ještě těžší, než je ta vodácká, když nám pan profesor Chmela s láskou v hlase oznámil, že „říjen je přece měsíc písemných prací“. Nicméně všechny negativní myšlenky spojené s matematikou, fyzikou, češtinou či chemií (podle preference) se minimálně na ten týden naštěstí úplně vytratily.
Každý den byl něčím jedinečný, a to hlavně díky originálnímu programu, který se vlastně každý den aspoň zčásti lišil. Vyzkoušeli jsme si ferratu, při vysokohorské turistice jsme otestovali svou plicní kapacitu, pokochali se vodopády a především – stali jsme se vodáky!
Je to tak, přátelé, letošní septimy jsou oficiálními vodáky. Podstoupili jsme křest, poznali Neptuna, dostali na zadek, započali otužovací rituály a to všechno nás postupně vedlo k tomu, abychom dostali nové jméno, kterým se budeme vyznačovat pouze na vodě. Tož děcka, chtělo by to jet zase, ať vyzkoušíme, jak na ně slyšíme, ne? Ta čtvrtletka se píše na konci října, tak kdybychom si to naplánovali těsně předtím…
Jo a viděli jsme delfína! I když… no možná to byla jenom jedna z rybek, které jsme slíbili, že nebudeme rušit samotného Neptuna, anebo ta užovka, díky níž bylo využito něco málo ze zásob sprostých slov jednoho z guidů. Za toho delfína by se upřímně řečeno dali považovat spíš někteří z našich řad. Pak jsme tu teda taky my (nedívejte se, prosím, kdo to psal), u nichž stačil jediný pohled, abyste delfína vyměnili za leklou rybu. Ale to nevadí, protože jsme alespoň nebyli na suchu, ale ve vodě. Většinou doslova, ať už schválně, nebo ne.
Jakožto jeden z pokusných králíků letošních septim, pro které byl vodácký kurz premiérou, ho můžu jen a jen doporučit. Já jsem tedy jeden z přeživších, co se vrátil bez střevní chřipky i rýmičky, ale víte co… Se ztrátami se počítá. A dokud nejsou na životech, tak se to furt dá, ne?
KŠ
Je už dlouholetou tradicí to, že septimy na začátku školního roku jezdí na cyklistický kurz na jižní Moravu. Letos však byla tato tradice porušena.
10. září kolem sedmé hodiny ráno začala ke škole přijíždět první auta. O hodinu později jsme byli již všichni v autobuse. Poslední zamávání rodičům a nyní hurá směr rakouský Kolbnitz. Po dlouhé a náročné jízdě jsme konečně dojeli do cíle. První pohledy na naše nové příbytky, na řeku Möll, jejímiž pány se v následujícím týdnu staneme, a na nádherné hory, které byly všude kolem nás.
Druhý den po snídani jsme byli rozděleni do dvou skupin. První skupina (ta, jíž jsem byl členem a o které také budou následující řádky) započala vodácký kurz dopoledne. Přesně v deset už většina z naší dvacetičlenné skupinky byla oblečena do neoprenů a čekala na další pokyny, které zněly: „Běžte se ochladit do řeky.“ No, jak to popsat… TO BYLO LEDOVÉ!!! Jako první odumíraly nohy, které byly následovány dlaněmi. Abychom se prý zahřáli, měli jsme vylézt z vody a dát si deset dřepů. Další rozkaz nás bohužel nepotěšil. Tak a teď zpátky do řeky. Teplotní šok už byl o něco menší, ale POŘÁD tam byl. Následovaly další dřepy a nedlouho poté jsme již stáli u našich plavidel – raftů. Moje šestičlenná posádka se chopila raftu a společně s naším novým instruktorem jsme ho snesli do řeky. Poté jsme sledovali, jak se p. p. Surma souká do jednomístné loďky a započíná svou plavbu. Na našem raftu probíhalo školení následované první plavbou, a nakonec i nějaké ty hry. Na břehu se mezitím p. p. Hýža proměnil v paparazzi a začal dokumentovat naše úspěchy i pády. Ať už ty úmyslné, či neúmyslné.
Odpoledne naši skupinku čekala ferrata. Ta byla umístěna na jediném kopečku (ve srovnání s tím zbytkem, co bylo kolem nás, to opravdu byl kopeček) v okolí. Ve chvíli, kdy jsme se úspěšně vydrápali do cíle, část druhé skupiny ještě lezla. Nám se mezitím naskytl nádherný výhled na okolní hory. A pak to přišlo. I na nás došlo. P. p. Hýža nám říkal, že si první úsek ferraty projdou všichni a že to zvládneme. No, toho pocitu jsem úplně nebyl a byl jsem rád, že jsem vylezl zpátky nahoru.
Druhý den nás čekala vysokohorská turistika. Po snídani jsme strávili hodinu v autobusu, který nás zavezl na naše výchozí místo. Náš cíl: Hagener Hütte; vzdálenost: 7,5 km; převýšení: cca 800 m. Zatímco my pomalejší jsme byli možná ve třetině, někteří už byli nahoře. Já jsem se svým časem 3 h a 6 min spokojený… Stejně jako na ferratě se nám i zde naskytl nádherný výhled. Tentokrát však nebyl omezený stěnou skály. Po společném focení jsme se rozdělili na dvě skupinky. Ta první šla stejnou cestou dolů, ta druhá šla však cestou delší. Jejich trasa vedla kolem kříže a byla prošpikována velkým počtem zkratek. Do kempu jsme dojeli zhruba kolem půl šesté – ideální čas na večeři.
Ve středu ráno jsme se po snídani opět rozdělili na dvě skupiny. Tentokrát však po třídách. A jako první začínalo áčko. Výhoda pro nás – měli jsme více času na jídlo a na přípravu. Mezitím, co jsme se převlékali do neoprenů, se áčko společně s p. p. Hýžou a p. p. Jonsztovou pomalu, ale jistě blížilo do kempu. Ti, na které nevyšel neopren, si museli počkat. V mezičase, kdy se zbytek naší třídy soukal do neoprenů, probíhalo naskladňování raftů. Autobusem jsme dojeli na zastávku, kde si každý dooblékl, co potřeboval. U řeky již čekali instruktoři a rafty. Řekli jsme si ještě pár informací, co a jak se dělá – např. co s házečkou a jak ji správně chytit. Zaujali jsme pozice a vypluli. Neuběhly ani dvě minuty a začaly první stříkací bitky, které byly prokládány povely guidů. Když jsme dojeli pod první most, ozvala se rána a hlasité „HOVNOOO!“ Myslím, že jsem nebyl jediný na loďce, který nevěděl, o co jde, a proto jsem si řekl o vysvětlení. Dozvěděl jsem se, že dříve, když ještě nebyly záchody, tak lidé vykonávali potřeby z mostů a řeka je následně odplavila. Pod dalším mostem jsme byli chytřejší a všichni jsme už ono zvolání zvládli. Dojeli jsme do kempu, vrátili všechno vybavení a šli se umýt.
Následovala polévka a oznámení o odpolední návštěvě InterSparu a vycházce na Danielsberg s odchodem ve dvě hodiny. Tak zněl původní plán… Jenže se rozpršelo a odchod byl posunut. O půl hodiny později již všichni zájemci byli připraveni na cestu. Vydali jsme se tedy směr Spar, kde došlo k další změně. Tím, že jsme vyrazili pozdě a nakupování zabralo více času, se vycházka na Danielsberg nekonala. Bez procházky jsme však nezůstali. My, kterým ještě zbývaly síly, jsme se vydali k nedaleké zubačce Kreuczek. Přišli jsme těsně před jejím odjezdem, avšak nesvezli jsme se. U večeře proběhlo zhodnocení dne a tři peckovní zprávy. Majitel kempu, Jorge, měl štědrou náladu – nejprve sauna zdarma až do 21:30, dále pak grilování vinných a sýrových klobás a nakonec 0,3 l Almdudleru pro všechny! No prostě bomba!
Čtvrtý den ráno, kdy už byla únava zřetelná, jsme se dozvěděli o změně programu. Místo vody půjdeme navštívit soutěsku Groppensteinschlucht v nedaleké vesnici Obervellach. Cestou nahoru jsme viděli několik dechberoucích vodopádů, zatímco cestou dolů se nám naskytl úžasný výhled na celý Obervellach, řeku Möll i na již známý Danielsberg. Cestou zpět nechybělo ani šopíčkování.
Kolem dvanácté jsme se vrátili do kempu a již ve dvě hodiny jsme měli nástup u stanu s vybavením na vodu. Dneska jsme začínali my. A již v autobuse nastaly první problémy. Během cesty k autobusu totiž jedna studentka špatně došlápla a v autobuse zjistila, že má v noze díru a teče jí z ní potok krve. Měli jsme to štěstí, že s námi jela p. p. Gajdečková, která ránu ošetřila. Záhadou ale zůstávalo, jak se tento úraz mohl stát, jelikož na botě nebyly žádné důkazy o průniku. Stejně jako předešlý den jsme dojeli na zastávku, kde proběhla ještě poslední kontrola úrazu a doobléknutí potřebného vybavení. Ano, jeli jsme stejný úsek, ovšem bylo nám slibováno, že to bude delší. Hned na začátku bylo zábavné sledovat, jak se p. p. Gajdečková souká do packraftu a učí se na něm. My mezitím dofoukávali rafty. A stejně jako předchozí den, i dnes hned po startu začaly stříkací bitky. Nyní však bylo více vody, což znamenalo jediné – více vody při kontaktu s peřejí. První zastávkou byla skála. Ti, kteří chtěli, si z ní mohli skočit. Na břehu zůstalo jen pár lidí, guidi a naši profesoři, kteří celou událost dokumentovali. Guide, který byl nahoře s námi, nás poučil, jak a kam skákat. Již nebylo cesty zpět. Jediná cesta vedla dolů do řeky. Myslím si, že bylo dobře, že jsem šel jako poslední… Můj skok probíhal ve dvou fázích: skok samotný a infarkt guida. Seskok byl správný, ovšem poté, co jsem se vynořil z vody, jsem nedokázal otevřít oči, což vedlo k tomu, že jsem plaval na opačnou stranu. Proti proudu řeky… Nakonec jsem se ale dostal na břeh a to je hlavní. Poté jsme se přesunuli na louku, kde nás čekala hra Evoluce. Začínáte jako „pipiny“ v podřepu a prostřednictvím hry kámen, nůžky, papír postupně procházíte vývojem. Darwin by z této evoluční linky (pipiny ↔ kuli-kuli ↔ dino-dino ↔ vítěz) sice nebyl nadšený, ale našim účelům to stačilo bohatě. Mezitím pro nás byla sestavena provizorní skluzavka z raftů, kterou si každý vyzkoušel – dokonce i p. p. Surma. Po této hře jsme se odebrali do svých raftů a zamířili zpátky ke kempu. Zhruba v polovině cesty se však stalo nečekané. P. p. Gajdečková se převrhla. Začala velká záchranná akce. Náš raft zachránil sice jen packraft, ale i to se počítá. Dopluli jsme ke zbytku, předali loďku a vrátili se zpět na řeku. Ještě než jsme zakotvili u kempu, proběhly další aktivity. Jeden raft dokonce zajel do křoví 🙂 A p. p. Surma skončil ve vodě. Nakonec jsme ale už museli předat rafty a neopreny a šli jsme se umýt. Večer jsme seděli u ohně až do půl dvanácté. Hráli jsme hry, ale hlavně zpívali.
A je tady poslední den. Den D. Pro nás to znamenalo jedno – je třeba balit. No a taky nás čekal vodácký křest. Předtím jsme však ještě absolvovali krátkou túru k nedalekým vodopádům. Když jsme se vrátili do kempu, byla již připravená dráha z raftů na vodě. A poté následoval vodácký křest. Dokonce i Neptun, vládce všech potoků, řek, rybníků a jezer na něj osobně přišel dohlédnout. A jak takový křest probíhal? Správný vodák musí sníst to, co mu dají, a vypije, co mu přichystají. A také se popere s živly. Nakonec obdrží ránu pádlem přes zadek. Když byli všichni pokřtěni (mezi námi i p. p. Surma), začalo se běhat na dráze z raftů. Já o tuto podívanou ze zdravotních důvodů přišel…
Pár momentů před odjezdem ještě probíhalo společné focení. Celý organizační tým nás doprovodil až k autobusu, kde se s námi ještě naposled rozloučil. No a pak ještě jednou v autobuse, kde si s každým plácl. No a poté, když už jsme jeli po silnici směr Ostrava, ještě jednou, ale trošku jiným způsobem…
A jak na kurz vzpomínají kantoři?
P. p. Hýža: „Vodáctví na divoké vodě a pohybu na horách i ferratách se věnuji více než 30 let. Splul jsem většinu kultovních evropských řek a dvakrát i americkou řeku Colorado protékající Grand kaňonem. Když jsem se vloni po 26 letech vrátil do školství, chtěl jsem, aby tyhle nádherné zážitky v přírodě zažili i naši studenti, což se mi povedlo, a jsem za to šťastný! Velký dík ovšem patří i panu řediteli, který mému snu uvěřil a celou akci povolil! Věřím, že tato nová forma sportovního kurzu už na škole zůstane i do budoucna pro další studenty.“
P. p. Jonsztová: „Vodácký kurz jsem si velice užila a doufám, že i naši septimáni to cítí stejně. Velice ráda budu vzpomínat na moment na řece, kdy jsme společně s Markem jeli na loďce pro dvě osoby a on se nás pokusil převrhnout. To se mu však vymstilo, a nakonec skončil ve vodě sám. V kempu jsme pak ve vodě skončili oba a společně se studentkami septimy A jsme si stihli pořídit i selfie… a málem nám při tom uplavala loďka.“
P. p. Surma: „Akce se mi samozřejmě líbila a jsem rád, že jsem ji s oběma septimami absolvoval včetně vodáckého křtu. Na druhou stranu jsem zklamaný, že se nekonal můj oblíbený cyklistický kurz na jižní Moravě. Doufám, že v budoucnu budou mít studenti možnost absolvovat oba kurzy.“
RG