Óda na cvičení z biologie

Je tu další úterý,
zase hodina nultá,
radši bych byl v posteli,
můj organismus chátrá.

Už jdu zase na sedm,
spánkový deficit je můj kamarád,
po cestě unikám divným pohledům,
všichni mě pozorují zaživa umírat.

Vleču se po školní chodbě,  
do nejvyššího patra,
už se blížím k laborce  
a hledám si psychiatra.

Slyším hrůzné zvonění,
zvažuju svůj smysl bytí,
v laborce jsme uvěznění,
začíná boj o přežití!

Poslední naděje zahynula,
rozsvítil se projektor,
začíná má noční můra,
čtu si dnešní protokol.

Co je tohle za zadání?
Stavba listu anturie?
Už nás nikdo nezachrání,
v třídě nastala anarchie.

Hned popadnu skalpel,
chci si říznout žílu,
kdybych dále otálel,
ztratím všechnu sílu.

List už je rozřezán,
byla to opravdu fuška,
říznout si žílu byl lepší plán,
teď mě zachrání už jen puška!

Je čas na mikroskopování,
tohle je nad moje schopnosti…  
Není tu možnost vyjednávání?
Nebo alespoň kniha stížností?

Nela zas rozbila sklíčko,
učitelka se na oko rozzuřila,
řekla: „Nelo, na slovíčko!“
a pětku jí hned napařila!

Přichází čas na kreslení,
každá kresba je tu stvůra,
Dan to zase pos*** první,
pětka ho též neminula!

Z kreslení je nulové nadšení,
Štěpán to předem zabalil,
žádný umělec to není,
z jeho výtvoru by se jeden poblil!

Anežka nese svoje dílo,
nákres je to perfektní…
Ale počkat! Vidím snad špatný font písma?
Ze schodů s pětkou poletí!

Anička nese smutně svůj výsledek,
písmo je trochu rozpité,
Martin jí ho polil, zmetek,
její naděje na jedničku jsou rozbité…

Už přichází můj čas,
dívám se na ten děs,  
můj protokol je horší,
než kdyby ho napsal pes!

Nastal můj soudný den,
cítím pálivou bolest,
s mým srdcem se něco děje,
tohle je můj konec…
(autor zemřel na infarkt, 

příčina: protokol z biologie)

Nela Bartusková