Básnické okénko

Cesta noční oblohou

Na té cestě smutným světem,
mnoho lidí potkáme,
hnáni zlostí, ba i vztekem,
vzpomínka ta zůstane.  

Na té cestě světem naším,
mnoho duší poznáme,
někdy myslím, že je spasím,
však Noci každá podlehne.  

Přemožen je svojí touhou,
ten, kdož jedná za sebe,
naději má pouze pouhou,
že dostane se do nebe.  

Také já leč kdysi čistý,
jsem svůj eden opustil,
nenávidím svět náš zkyslý,
a ptám se, kdo to dopustil?  

Že lidé jsou jen sólisté,
kráčím zas já nocí sám,
nad sebou ty duše čisté,
i skrz tmu teď svítí nám.  

A v ty hvězdy mám svou víru,
že člověčenstvo naděj má,
že my najdem‘ sílu v míru,
a že láska zůstává.

Šťastný nešťastník

I.

Dva a dvacet krkavců
po hlavě mé pokukuje,
jako hejno ztracenců,
vraždy nápad už se kuje,
přede mnou však v pávy,
promění se záhy.  

Barevnými svými pery,
chtějí se mi vlichotit,
já prokouknu ty mizery,
jinak krví budu platit,
tvrdí, že jsou přáteli,
však nemám již já důvěry.  

Navždy pro mě tady,
říkají že jsou,
však vidím já ty hady,
kteří mi teď lžou.
Jejich slova jsou jen jed,
kterým chtějí zabíjet.  

Přede mnou se klanějí,
když otočím se, mi smějí.

II.

Dva a dvacet přátel,
najednou mi zmizelo,
kdož jen je ten pachatel,
ukaž se mi mizero!
V kletbu jsi mne uvrhnul,
kéž raděj‘ bych já utonul.  

Snažím já se snažím přece,
alespoň stopu zachytit,
připomínám však jen slepce,
nevidím už svět se třpytit.
Kdož viděl je, mně pomožte,
jen směr mi prosím ukažte.  

Není kdož by pomohl,
nikdo mne již neslyší,
však dávno jsem to uhodl,
kdo spáchal ten hřích nejvyšší,
kdo zatratil mé společníky
a připravil mne pro hrobníky.  

Přede mnou se klanějí,
když otočím se, mi smějí.

III.

Konečně já uprchl jsem,
mrchožroutům z dohledu,
už nejsem jenom hodným psem,
již nemusím brát ohledu.
V samotě jsem našel štěstí,
už nestojí mi v cestě klestí.  

Život můj je svoboda,
to teď zcela jasně vidím,
jejich plán jak obora,
mysleli si, že se chytím,
světem mohu volně chodit,
neb již nebudu svým strachem platit.  

Přede mnou se klanějí, 
když otočím se, mi smějí.  

IV.

Prázdno, ticho jest to vše,
co mi dneškem zůstalo,
jen to a má malá duše?
Slunce v odpověď se schovalo.
Tmou putuji tak dál a dál,
hlupák, co hlupákům se vždy jen smál.

Když soustředím se, vidím stíny,
však i ty po čase mizejí,
kamarády jsou teď mými,
neboť ve stejné jsou svízeli,
chtěl bych slova promluvit,
však nemohu jim rušit klid.  

Přede mnou se klanějí,
když otočím se, mi smějí.  

V.

Hoří ve mně oheň,
radostí jej nazývám,
tváře teplé jako rožeň,
já hasit dál je nestíhám,
jako člověk šťastný,
odcházím teď navždy.  

Přede mnou se klanějí,
když otočím se, mi smějí.

VI.

Prázdnota a nicota,
pomohly mi rozhodnout se,
nestačí mi samota,
východisko není, zdá se,
není kdo by rozloučení,
uznal vhodným vyslyšení.  

Přede mnou se sklonili,
na pohřbu slzy ronili.

Lkavá noc

Byla noc a svět už spal,
pouze měsíc sledoval,
chlapce ve tmě samotného,
u zdi hradu kamenného.  

Chlapec svou si píseň pěl,
kdo se blíží, nevěděl,
v písni jeho smutek žal,
že s ním děvče není dál. 

Zlomen, zničen a je sám,
také já ten pocit znám,
však vyrušen byl kroky,
jež ho utly vprostřed sloky. 

Dívka v tváři celá mokrá,
polekala se a zmlkla,
chvíli tam jen mlčky stála,
cítila se strašně malá. 

Nakonec však stačil pohled,
chlapec nebral slzy v ohled,
oba dva si rozuměli,
neb stejný smutek prožívali.  

Stále němě si přisedla,
pak ve zpěvu začala.
Vysoký a lkavý hlas,
až ježil by se z toho vlas.  

Chlapec zpěvem okouzlen,
nechtěl zůstat zahanben,
přidal se tak k tomu zpěvu
a oddal sám se tomu vjemu.  

Tak seděli tam zpívali,
na měsíc se dívali.
Spolu jen dva odpadlíci,
proti světu, jenž je spící.  

Měsíc dlouze poslouchal,
než za obzorem je zanechal.
A když vyšlo Sluníčko,
spali, jedno klubíčko.

Peregrinus