Vysokoškolákem na gymplu

Vysoká škola aneb nejspíše další instituce samozřejmě hned po našem oblíbeném gymplu, která sežere další roky našeho života. A to hlavně proto, abychom následně po celý jeho zbytek nemuseli kopat kanály, či prodávat v McDonaldu, jak nás někteří zdejší profesoři straší. Tak proč si takový život vysokoškoláka nevyzkoušet rovnou a třeba najít i tu nejideálnější fakultu pro vás? To, co se vám zde snažím vylíčit, se nazývá „Junior univerzita“. Naštěstí pro vás jsem na sebe vzala roli takového pofidérního fackovacího panáka a celé si to vyzkoušela na vlastní kůži.

A co to jako je? Doslova a do písmene program Vysoké školy báňské určený pro studenty od prvního ročníku až po maturanty, který má za cíl přivést nás, jako možné budoucí kapacity, ke vědě. Celé to vlastně funguje tak, že se nejdříve zaregistrujete na jejich stránkách a vyberete si jakýkoliv program odpovídající vašemu věku, který vás zajímá a dokážete ho vecpat do vašeho volného času. Zúčastníte se ho, shrábnete kredity (body), a až jich budete mít 100, tak získáváte diplom. Můžete si vybírat z různých zaměření od kybernetiky, přes ekonomii, energetiku a chemii až po geologii nebo to všechno zkombinovat dohromady. Dále si také můžete vybrat činnosti, které vás zrovna zajímají. Jestli radši budete sedět na přednáškách a besedách nebo pracovat v laboratoři s chemikáliemi a výzkumnými přístroji, kdy některé, jak jsem zjistila, stojí až pár milionů korun.

Co se týče osobních prožitků, musím uznat, že mě velice překvapilo, jak pohodové to zde dokáže být, a odnesla jsem si odsud hodně zážitků i znalostí. Nevtipnější ze všech momentů bylo snad to, když jsem jako student pátého ročníku gymplu společně ještě s několika málo deváťáky skončila mezi armádou zakrslých malých školáčků, kteří se sotva naučili psát v jedné laboratoři se dvěma lektory. Ti byli pomalu stejně vyjeveni jako my. Vše probíhalo tak, že mě jakožto nejstaršího ze všech a nejspíše taky jediného, kdo se kdy podíval do laboratoře, povýšili na něco jako pomocníka pro několik menších dětí. Vše nakonec skončilo dobře. Nikoho jsem nezabila, což můžu považovat za veliký úspěch, a zároveň jsem potkala pár zajímavých entit, se kterými byl celý zbytek dne skvělý a naplňující.

Samozřejmě ne všechny programy mají tak velkou účast jako výše zmíněný. Někdy se můžete ocitnout dokonce sami či ve dvojici. Což pro některé, jako jsem já, může být zpočátku dosti nepříjemné, ale časem se tomu přizpůsobíte a po takové půlhodině je vám to vlastně úplně jedno.

Když to shrnu, tak mi za to ten volný čas stál. Lidé zde jsou neskutečně příjemní a každý jakékoliv věkové kategorie i různých zájmů si tu užije hodně zábavy a třeba i zjistí, kudy by jeho cesty v budoucnu mohly vést.

Autorka fotek: Kateřina Lacná