Vyberte si svou otázku

Moje babička byla učitelka. Už odmalička jsem naslouchala jejím historkám, které si během té spousty let jakožto pedagog nasbírala. Celý svůj život zasvětila právě škole, a tak pro vás jistě není překvapením, že své vnoučky provázela všemi zkouškami, ať už doslovnými, či těmi metaforickými, a že zrovna tak se těší na tu naši finální středoškolskou etapu. A protože vnoučata už nějak stárnou (a jako bývalá učitelka biologie bys měla vědět, že tento termín je do mezníku našich dvacátých prvních narozenin krajně nevhodný, babi), slýchávám čím dál častěji z jejích úst věty typu: „Ty naše holky už mají maturitu taky za rohem…“ A ve mně už hlodá pocit, že se to vlastně opravdu blíží čím dál více. Maturita. Fuj.

Ale babička se vždycky jen směje a vypráví mi příběhy sebe i svých bývalých kolegů, kteří měli svou učitelskou, ale i studentskou historii vcelku pestrou. Stejně jako ten, o jehož zážitek ze zkoušky se s vámi podělím v tomto textu. Popravdě řečeno, jednalo se o zkoušku na vysoké škole, což je pro většinu z nás ještě meta na míle vzdálená, ale rozhodla jsem se ji upravit tak, abych uklidnila ty, jimž se zkouška dospělosti nebezpečně blíží. Chtěla bych vám skrze něj dokázat, že ty roky poctivého studia mohou nakonec opravdu k něčemu vést. A když už ne k jistým odpovědím, tak alespoň k jejich alternativním řešením…

Postavil jsem se před komisi. Když jsem dosedl na židli, cítil jsem na sobě tu tíhu let, kterou jsem zde strávil, jako těžký kámen. A zkouška, jež mě čekala, byla řekou, přes kterou jsem ho musel přehodit. Dobře jsem věděl, že mám jen jeden pokus. Buď kamínek dopadne na břeh, nebo se potopí. Nebo ho budu lovit v září.

Pohledy, jež mi přítomní věnovali, když jsem vstoupil, mě jen přiváděly k čím dál většímu šílenství. Jen můj milovaný pan profesor biologie stojící úplně v rohu místnosti se na mě povzbudivě usmál a zachránil mě od potopy. I ten jeden úsměv byl jako vor, i když bez pádla, protože to držel zbytek vyučujících.

„Dobrý den. Vyberte si prosím svou maturitní otázku,“ pokynul předseda k sáčku s lístečky.

Strčil jsem ruku dovnitř. Co se teď stane? Vážně rozhodne ten jeden malý papírek o tom, co se mnou bude dál? Zavřel jsem oči a ukázal číslo porotě. „Výborně. Takže tedy pavoukovci. Začněte, prosím.“

Začněte… malovat to okno, co mám v hlavě? Učitelé se na sebe po chvíli prohlubujícího se ticha nejistě podívali a pak si jeden z nich odkašlal. „Tak nám zkuste, pane, alespoň říci, kde mají pavouci srdce.“

Jsem dospělý, vyspělý muž. Ne, nespustím to slzavé údolí, které se mi začíná hromadit v očích. No co? Tak se tu holt stavím, až budou místo kvetoucích kaštanů červenat šípky. A co je na tom? Však hvězdy září v září…

„Pane?“

No a některé v květnu evidentně spadnou na zem. Zajíknu se a chtě nechtě mi potichu vyklouzne: „To je vp*deli.“

A z nejvzdálenější židle se ozve hlas toho jediného věrného pana profesora, naprosto ignorující zaskočené výrazy všech okolo: „No ano, ano! Ano, pane kolego, máte pravdu, pavouci skutečně mají srdce vzadečku! Tak vidíte, že to v sobě máte!“

A tak snad i vy vidíte, že ne vždycky je to tam, kde pavoukům tluče srdce. Někdy se to dá zachránit. A hodný pan profesor vás může nakonec vyprostit i z té pavučiny, do které jste se zamotali.