Stigma náctileté slečny

Na sociálních sítích, ale bohužel i mimo ně, se pohybuje jakýsi nešvar. Ne, ne, tím nemyslím hloupé a nemístné komentáře lidí na cokoliv, co vybočuje od „tradice“ (stačí se podívat na některé komentáře u příspěvků na Facebooku a budete mít chuť si z lidské krutosti vymýt pořádně oči Savem), ale kritiku náctiletých (v dnešní době tedy převážně slečen) prakticky za COKOLIV, co si pomyslí, napíšou či nedej bože nahlas řeknou.

Této nemilé záležitosti jsem si všimla už někdy na nižším stupni gymnázia, kdy jsem jako hrdá fanynka One Direction začala sledovat jejich fanouškovskou stránku na Facebooku. Nejen že lidé zakládali nenávistné stránky a weby, kde klukům přáli smrt – oni ji také přáli všem jejich fanynkám, kterým se jejich hudba líbila, a už vůbec ve svém věku nechápaly, co je na tom tak zatraceně špatného. Kritizovat cizí hudební vkus je už takovou tradicí, avšak zintenzivnit onu nenávist můžete jen jedním zaručeným způsobem, a sice když si na sebe vezmete tričko s logem či fotografií vaší oblíbené kapely. Jistě si všichni vzpomínáte na ono drama, kdy v roce 2015 lidé začali zčistajasna nosit trička s logem kapely Nirvana – a všichni rádoby fanoušci je za to začali kritizovat, přičemž je nutili vyjmenovat minimálně 10 písniček či alb této americké grungeové kapely. Ano, čtete správně, pokud tento úkol v rozmezí několika sekund nesplníte, nemáte podle všeho na nošení tohoto kousku oblečení vůbec žádné právo. Samozřejmě ani já nemám úplně v lásce lidi, kteří si na sebe vezmou část oblečení s logem kapely, jíž neposlouchají, protože mně osobně by to vlastní svědomí nedovolilo, ale určitě nemám zapotřebí jim za to přát smrt, jako to dělají všichni „věrní a praví“ fanoušci. Ostatně – zas takový problém to přece ani není.

Abych byla upřímná, tato nenávist směřovaná zejména na mladé dívky (které podle mužské populace nemohou mít ani za mák povědomí o kapelách vzniklých v minulém století) dokonce i mě vyděsila takovým způsobem, že když jsem si se zcela dětskou radostí vesele objednávala o prázdninách tričko s Beatles, strach z kritiky lidí mi jej dovolil nosit jen za zavřenými dveřmi doma a nikoliv na veřejnosti, abych se vyhnula všelijakým kritickým pohledům či otázkám. Fakt, že mám kapelu velice ráda, by nikoho ani nenapadl, protože stále zapadám do škatulky tzv. hloupé puberťačky, která dané tričko bude nosit jen proto, že je „trendy“, a nikoliv proto, že má hudbu Brouků převelice ráda. To by, vážení, nikomu ani nepřišlo na mysl, a to hned z několika důvodů – je mi „jen“ osmnáct a jsem žena. Tak mladí fanoušci Beatles přece neexistují (teda alespoň podle mnoha lidí na internetu), takže všechny ty mladé dívky a chlapci v šedesátkách byli jen nějakým klamem. Jasně. Při psaní článku jsem vlastně zapomněla na to, že my mladí přeci posloucháme jen samé moderní věci jako český rap, tudíž o kultovní hudbě nemáme absolutně žádné ponětí. Chápu. Čistá pravda.

Ono se to možná na první pohled nezdá, neboť lidé nepohybující se v těchto sférách o problematice triček kapel a celého hudebního průmyslu nic moc neví, ale stále se jedná o poměrně velký problém, překvapivě i u nás v České republice. Věty typu „Vyjmenuj 5 písniček!“ či „Řekni mi všechna jejich alba chronologicky za sebou, jinak nejsi pravým fanouškem!“ jsou jen slabým odvarem toho, co všechno se může lidem přihodit. Na blíže nespecifikované sociální síti jsem se mimo jiné dočetla, že po jedné náctileté slečně chtěl již dospělý muž vyjmenovat všechny písničky z alba Magical Mystery Tour, protože je dle některých evidentně důležitější znát celou diskografii kapely nazpaměť, než si hudbu jako takovou normálně a s klidem v duši užívat. Pokud to tak půjde dál, brzy budou chtít lidé po mladistvých vyjmenovat například všechny partnerky Paula McCartneyho od doby jeho puberty až po současnost, poslední slova Johna Lennona či odříkat do detailů celou historku ohledně posledního setkání George Harrisona s Ringo Starrem, neboť jen dle toho se správný fanoušek kapely evidentně pozná. To má přece logiku!

Zdá se mi naprosto šílené, že si lidé, v dnešní době tedy hlavně starší muži, přivlastňují kapely kdysi směřované právě na teenagery. Dělají si z nich hotovou modlu, na kterou mladším zakazují byť se jenom podívat. Umění přeci nezná pohlaví, věk, rasu. Umění je důležité pro náš rozvoj, pro naši duši a slouží k tomu, aby byl svět krásným místem, a proto naprosto nechápu, proč někteří lidé nechtějí mladým v této sféře nechat volnou ruku.

Nedávno probíhala na internetu mimo jiné další diskuze, jejíž obětí nebyly překvapivě náctileté slečny, ale jihokorejská klučičí kapela TXT. Hoši si v rámci svého konceptu, který se klasického rocku lehce dotýkal (jeden z nich hrál v klipu roli fanouška Davida Bowieho, The Beatles, Oasis a jiných umělců), párkrát na živé vystoupení oblékli trička kapel, které možná ani v reálném životě neposlouchají. Zatímco nám normálním smrtelníkům se to zdá jako logický propagační tah ze strany agentury a nějak se nad tím nepozastavujeme, jiní začali doslova šílet, snad jako by se jednalo o hotový konec světa. Zda by se takoví lidé naštvali i na herce hrajícího fanouška The Rolling Stones, když by měl na sobě jejich tričko, přestože sám kapelu pomalu ani nezná, netuším. A možná, abych byla zcela upřímná, to radši nechci vědět. Je hrozné, že někteří lidé mají i v dnešní době pocit, že když na sobě máte na veřejnosti tričko či jakékoliv jiné fanouškovské předměty s logem či fotografií kapely, musíte najednou znát do detailu všechno, co se ke kapele váže a je s ní spojené. Co dělali každý individuálně v sedmdesátých letech? Jaké bylo jejich první album? Kdy se poznali? Kdo byl jejich manažer? Co se dělo v Indii v roce 1968 a proč je to zahaleno tajemstvím? Jak se jmenoval pes jednoho z členů? Tohle a mnohem více musíte vědět, pokud chcete nosit tričko Beatles na veřejnosti, protože jinak nejste „pravými fanoušky“. Vítejte v roce 2021.

Takhle to teď ve světě chodí, ale není to jen záležitost týkající se hudby, byť to tak z tohoto článku nyní asi působí. Každý den nabývám většího a většího dojmu, že společnost přijala myšlenku hlásající opravdu nehezkou věc – cokoliv se náctiletým (slečnám) líbí, stává se okamžitě špatným, negativním a ve společnosti zcela nežádoucím. Věřte, nebo ne, nejedná se jen o nějaký můj paranoidní výmysl, který mě napadl jen tak v jednu hodinu ráno. Bohužel fakt ne, byť by to bylo asi mnohem lepší a snazší. Společnost má již odpradávna tendence znehodnocovat vše, co se mladistvým dívkám líbí. Lidé neberou vážně slečny poslouchající hudbu, která pro ně není úplně typická, stejně jako odsuzují knihy už jen proto, že je čtou tak „nezkušené a nevyzrálé“ osoby. Prakticky z toho všeho vyplývá, že názor mladých žen nemá hodnotu, a proto jej nemusíme ani respektovat. Představte si, že by nyní vyšla nová knížka, do které by se dospívající dívky absolutně zamilovaly. Danou tvorbu, přestože by byla sebekvalitnější a propracovanější, by společnost bez jakéhokoliv jejího prozkoumání odmítla jen z jednoho jediného důvodu, a sice proto, že se to líbí puberťačkám. Kdyby se STEJNÁ KNIHA líbila JINÉ SOCIÁLNÍ SKUPINĚ, můžete vsadit body na to, že společnost dílo ani NENAPADNE ODMÍTNOUT. Mladí lidé jsou často zesměšňováni vrstevníky, ale také dospělými lidmi jen za to, že se jim něco líbí – a je už jedno, zda se jedná o hudební skupinu, knihu, seriál, film či něco z úplně jiného soudku. Někteří se pak dokonce bojí říct, že mají tu a tu kapelu rádi, aby nedej bože neschytali palbu plnou kritiky a výsměchu.

A já se proto směle ptám – opravdu je toto sociální jev, se kterým chceme nadále ve společnosti žít? Já myslím, že určitě ne, ale je jen otázkou, zda se toto vůbec někdy změní. Já sama mám stále v paměti zážitek z léta, kdy jsem s kamarádkou navštívila jeden vinylový obchod v centru Ostravy, a když jsem si spokojeně nesla k pokladně německé vydání desky Magical Mystery Tour, prodavač mi automaticky položil vskutku netaktní dotaz: „To asi nebude pro Vás, co?“
A PROČ BY JAKO NEMĚLO?!!
Řekla bych, že nezbývá nic jiného, než tento článek zakončit velice zajímavým citátem. Třeba to někomu pomůže a uvědomí si, že soudit mladé lidi za jejich názory je opravdu už jeden velký přežitek. Kdo ví. Jak si to všechno přebereme, je už opravdu jen a jen na každém z nás.

„Dokud nezměníme stav své mysli, budeme znovu a znovu vytvářet v podstatě stejný svět, se stejnými démony a stejně šílený.“
(Eckhart Tolle)

Zdroje:

https://imgflip.com/i/aw847
https://ifunny.co/picture/to-qirls-wearing-and-tshirts-dscTcMrd8
https://www.reddit.com/r/beatles/comments/pl4lhd/beatlemania_in_england_1965/
https://mobile.twitter.com/httpcbg/status/1433038651290624005/photo/1
https://twitter.com/hollieeblog/status/1062768375221366784
https://billclintonswag.com/