Příběh o náhodě, souhře okolností, potížích a následcích

Pozdě odpoledne donesl David svému pánovi na verandu odpolední léky a víno. Sir Arnold seděl zaklesnut hluboko ve svém křesle, ruce na opěradlech. Nijak nezareagoval, ale nespal. Upřeně se díval směrem k lesu. David tichým zakašláním naznačil svou přítomnost, teprve poté mu bylo menším posunkem naznačeno, že o něm pán ví a že nyní může odejít. David se lehce uklonil a odešel.

David vkročil do své osobní místnůstky, ztěžka se posadil a nahmatal svou dýmku. Zapálil si a několikrát vdechl. Koutkem oka zaregistroval pohyb, a když vzhlédl, všiml si té nové služebné, Patricia se jmenovala, jak stojí u jeho dveří připravena na ně lehce zaklepat.

„Omlouvám se, že ruším,“ pronesla nesměle a učinila několik menších kroků jeho směrem.

„V pořádku, co potřebujete, má milá?“

„Vím, že zde žijete již velmi dlouho a nikoho jiného než vás bych se nedovolila zeptat – sama ani nevím, jestli mám právo dostat od vás odpověď – ale za celou dobu, co tu sloužím, se mnou sir Arnold neprohodil ani slovo a pokaždé, když jsem pro něj měla vykonat nějakou službu, vždy jen nepřítomně zíral směrem k tomu lesu, jenž se rozkládá na okraji pozemku.“

„Tíží ho vzpomínky na minulost.“ David odložil dýmku na skříňku vedle a pokynul Patricii, aby vzala místo vedle něj. „Skutečně, sloužím zde již pěknou řádku let,“ započal své vyprávění, „pamatuji dokonce i sira Roberta, děda současného pána. Jako osobní komorník sira Arnolda toho o něm vím vskutku dost, trávil jsem s ním spoustu času a i on mi v mnoha záležitostech důvěřoval. Sira Arnolda tíží staré tragické vzpomínky na události, jež se udály v rozpuku jeho dospělosti a po celý život tvoří temný stín na jeho duši.

Jednoho jara se konaly na rodinném pozemku velké slavnosti spojené s příchodem tohoto ročního období a jemu, tehdy dvaadvacetiletému a bohužel už pár let nejstaršímu mužskému příslušníkovi rodu, připadla povinnost všechny hosty slavnostně přivítat a poté i pronést úvodní řeč.“

Hostů dorazilo na několik stovek. V první řadě vyšnořené paničky ve středních letech, u nichž ani ta sebetlustší vrstva make-upu a pudru nemohla odvrátit onen fakt, že stáří už se blíží dlouhými kroky a ony mu neutečou. Dále následovali jejich zazobaní manželé, obtěžkaní zlatými řetězy a prsteny, mnozí z nich evidentně s bohatou vojenskou kariérou, jak naznačovaly jejich hojné medaile a řády houpající se jim na prsou. Teprve po nich přišli na řadu jejich potomci, mladí šlechtici s namyšlenými výrazy. Mnozí těžko dokázali skrýt svou touhu po tom, aby jejich nejdražší rodiče už konečně zaklepali bačkorami a přenechali plnou správu rodinného majetku na nich. Jaké příšerné chvíle jsem to zažil, leč konečně poslední z hostů se se mnou povýšeně pozdravil a já mohl přistoupit k přípitku, ze všech sil se snaže, abych působil co nejpřátelštěji.

„Právě na této slavnosti se sir Arnold seznámil s dědičkou rodu Warrenů, slečnou Sophií.“

Seděla u umělého jezírka, v nádherných světle žlutých šatech, nepříliš zdobených, pouze s jediným složitým vzorem kolem pasu. V hedvábných bílých rukavičkách držela knihu. Lehký vánek si pohrával s prameny jejích vlnitých hnědých vlasů, které částečně skrývala pod lehkým kloboučkem s dlouhou mašlí. Tily zahrabal kopytem a ona se otočila a pohlédla na mě svýma přenádhernýma smaragdovýma očima…

„Začali se spolu pravidelně vídat, projížděli se v okolí a podnikali různé výlety po kraji. Časem se skutečně sblížili a zahořeli k sobě těmi nejupřímnějšími city. Zdálo se, že jim ve štěstí nic nebrání. Poté ale přišel ten hrozný den.“

Koně cválali po jedné z méně upravených stezek v Granonském lese, první jela Sophia na svém flekatém hřebci Oswaldovi, jednu koňskou délku za ní já, popoháněje Tilyho k rychlejší jízdě. Ztrácel jsem však výrazně a odstup se zvětšoval, čehož si Sophi všimla a na rozcestníku zastavila, nahlas se při tom smála. Dostihl jsem ji a zabrzdil vedle ní. Chvíli jsme rozmlouvali a rozmýšleli se, kudy se dáme. Už jsem chtěl Tilyho popohnat směrem k jedné z postranních stezek, když najednou z hustých křovisek na kraji cesty vyběhl vlk.

Nikdy nezapomenu na jeho kamenně šedou srst, jeho žhnoucí rudé oči se šíleným běsem v nich. V hubě obrovské tesáky, z mezer mezi nimi kapající sliny. Instinktivně jsem sáhl pro revolver… Kdybych jen mohl vrátit čas! Ach, kdybych jen mohl… vše se mohlo vyvíjet úplně jinak. Vytáhl jsem zbraň, a jakmile hlaveň mířila směrem ke zvířeti, stiskl jsem spoušť. Avšak minul jsem, minul! Kulka škrábla o kámen napravo od vlka, jehož tento akt ještě více rozzuřil a s neuvěřitelnou rychlostí skočil po levé noze Sophiina koně. Ubohé zvíře se hned nato vzepjalo na zadní… a shodilo mou drahou prudce na zem.

S naprostým děsem jsem sledoval to, co se přede mnou odehrávalo, zatímco jsem se ze všech sil snažil zklidnit svého neméně vystrašeného koně. To se naštěstí povedlo. Seskočil jsem a opět zaměřil zbraň na agresivního vlka. I druhým výstřelem jsem však minul. Až třetím jsem byl konečně úspěšný – kulka odtrhla agresorovi část hlavy za spršky krve a tkáně a odhodila ho o téměř pět stop… Vystřelil jsem ještě dvakrát, a když už i poslední smrtelné záchvěvy jeho těla prozradily, že je zvíře mrtvé, vrhl jsem se k Sophii…

„Slunce už téměř zapadlo a nebe bylo na západě celé rudé, když za mnou tehdy přiběhl čeledín se zprávou, co se stalo. Okamžitě jsme uložili slečnu Sophii do jejích pokojů a zavolali lékaře.“

Těžký úraz zad a hlavy, říkal doktor. V ohrožení života není.

„Po pár týdnech se její zdravotní stav začal zlepšovat, a přestože bolestmi trpěla stále, nebyly ani zdaleka tak silné jako dříve. Byla schopna normálně komunikovat, dokonce i mě si několikrát pozvala k sobě na kus řeči. Celé toto období zdánlivé rekonvalescence trvalo další měsíc. Jednoho dne zrána ji však služebná našla bez známek života a ani doktor nebyl schopen nahmatat pulz, tudíž musel konstatovat nevyhnutelné.“

Nedokážu přiblížit onen hrůzný pocit, když jsem byl informován o smrti své milované. Ještě předchozího večera jsem s ní rozmlouval, ona mi odpovídala, a dokonce i náznak úsměvu jsem zaznamenal na její znavené tváři. A další den ráno… Je pochopitelné, že jsem tomu v prvních okamžicích odmítal uvěřit. Ten, kdo rozhlásil tuto falešnou klamavou zprávu, by byl na hodinu vyhozen. Byla to ale pravda. Strašlivá pravda. Po té době, kdy se její zdraví viditelně lepšilo. Ta falešná naděje, která snad měla ještě více podtrhnout skutečnost, že druhá šance se v životě nedostává. Myšlenkami jsem se znovu propadl do onoho odpoledne, teplého jarního dne, idylického, které však bylo nenávratně přerušeno tou krvežíznivou šelmou. Odporným predátorem, jehož jsem měl na mušce a jediným přesným zásahem mohl zabránit jakýmkoliv nepříjemnostem…

„Sir Arnold se na dlouhou dobu uzavřel do sebe a téměř s nikým nekomunikoval. Pravidelně se vytrácel z domu, aniž by si toho někdo všiml, a vracel se pozdě v noci. Tento stav u něj přetrvával dlouhý čas, postupně ho ale začal opouštět. Po nějaké době začal cestovat, což jeho psychickému stavu velice pomohlo.“

Během následujících deseti let jsem procestoval celou západní a střední Evropu. Zavítal do Spojených států amerických a Mexika a dále na jih do Brazílie. Tyto výpravy za kulturou a přírodou v cizině mi vskutku ulehčily. Těžko říct, zdali to bylo díky neustálému pohybu či opravdovým uvolněním a prožíváním nejen přírodních pokladů těchto krajin. Sophi stále náleželo výsadní postavení v mém srdci, ale její smrt již nevrhala na vše, co jsem prováděl a tvořil, toliko neprostupný závoj pochybností, smutku a pocitu viny.

„Z Jižní Ameriky ho cesty zavedly až k japonským ostrovům a do říše Čching. Po téměř půlročním pobytu tam zamířil do Britské Indie a do Persie.“

Persie byla a věřím, že stále je krásná země. Stát s ohromným kulturním dědictvím pramenícím z jeho tisíce let dlouhých dějin, jež ale poznamenaly desítky válek a jiných katastrof – povětšinou s lidskou stopou. Od drtivých vítězství Alexandra Makedonského, přes vzestup Chalífátu hlásajícího svatou válku proti nevěřícím až po šokující drtivou expanzi potomků Čingischána. Stopy po těchto dějinných epochách jsou zde hojně pozorovatelné. Pevnosti, ruiny starověkých měst či nápisy vyryté do skal. K tomu všemu vysoká schůdná pohoří umožňující výhledy na nekonečné kamenité roviny, tu a tam narušené jinými přírodními úkazy či člověkem vybudovaným místem.

Nejsem schopen zřít do budoucnosti a neznal jsem nikoho, kdo by těmito silami disponoval. Nebyl jsem tudíž varován, jak nevhodnou dobu jsem si pro návštěvu Persie vybral.

„Roku 1821 se opět rozhořel konflikt mezi Peršany a Osmany, letitými rivaly v této oblasti. Perská vojska napochodovala do Arménie a zaútočila na jednu z tamních osmanských pevností. Istanbul odpověděl záhy a jejich padesátitisícová armáda oblehla jedno z pohraničních měst, kde sir Arnold naneštěstí zrovna pobýval.“

Útok byl rychlý a nečekaný, jakákoliv evakuace alespoň části obyvatelstva a cizinců byla nemožná. Město bylo obklíčeno a celých sedm dní bylo skrápěno dělostřeleckými granáty. Zdálo se, že Turci nijak netouží dobýt tuto pohraniční základnu. Jako by spíše chtěli naznačit, že zde jsou, a soupeř, jenž by je mohl zahnat, nikde. Že si zde mohou dělat, co se jim zlíbí. Časté dělostřelecké salvy zanechávaly obrovské škody, zničily nesčetně budov, v jejichž sutinách umírali lidé. Požáry kvůli úzkým uličkám a převážně ze dřeva postaveným příbytkům v okrajových částech rychle přeskakovaly a nekontrolovatelně se šířily. Cynicky ovšem musím poznamenat, že kamenných luxusních hotelů a jiných administrativních budov v samotném centru města se ostřelování téměř nedotklo. Městské orgány se vždy jaksepatří uměly postarat o cizince, kteří jim před nosem zamávali dostatečně plnou peněženkou…

Brzy poté, co obléhání skončilo, jsem byl v noci přepaden. V jedné z mnoha tamních uliček, pouhé dva dny zbývaly do mého plánovaného odjezdu. Najednou se přede mnou objevila dvě podivná individua a hlasitě pokřikujíce svým nesrozumitelným dialektem mi naznačila, že nedám-li jim, co požadují, bude velmi zle. Vzepřel jsem se, s jim podobnými jsem nikdy nevyjednával. Nepostřehl jsem však třetího, který se ke mně blížil zezadu a udeřil mě pažbou do nohy. Když mi zmítajícímu se bolestí na zemi poté ještě zamířil puškou přímo k levému spánku, můj odpor skončil. Obrali mne o peníze a zbraň. Připočteme-li k tomu těžce pochroumanou končetinu, na odchod z města jsem mohl na dlouho zapomenout.

„Po několika měsících jsme dostali zprávy o zraněních, která sir Arnold během této neblahé události utrpěl. Domů se navrátil následující rok v doprovodu britského expedičního sboru.“

David se odmlčel. Zamyšleně se zadíval do neznáma a nějaký čas nejevil žádný úmysl pokračovat ve vyprávění. Služka celou dobu mlčky poslouchala. Její bledá tvář během posledních chvil vystřídala několik různých výrazů od nepatrného úsměvu až k natolik sklíčenému výrazu, že bylo s podivem, že se dokázala přemoct a nepropukla v pláč. Žmoulajíc béžový kapesníček sledovala svého nadřízeného a nakonec se taktně rozhodla promluvit: „Co se stalo?“

David sebou lehce trhl a stočil pohled ke své posluchačce. „Nuže,“ pokračoval po chvíli, „sir Arnold dorazil zpět do vlasti. Budou tomu brzy dva roky. Okamžitě byl podroben vyšetření ohledně svého zranění. Už v Teheránu pánovi diagnostikovali tříštivou zlomeninu, o níž však britský lékař prohlásil, že nebyla správně léčena. Kosti tedy k sobě za tu dobu nebyly schopny správně srůst a existovala pouze minimální šance doléčení, po němž by nezbyly žádné následky do budoucna.“

Když jste neschopni vykonávat činnosti, na které jste byli zvyklí, které vás činily šťastným, byli jste schopni pomoci a podpory, objevovali jste nové světa kraje, to vše téměř ze dne na den ztratit je obrovský políček, jenž vás stáhne zpět k zapovězeným temným myšlenkám a dávno ztraceným touhám. Já se jim vyhýbal a prožil několik šťastných let. Aktivní činnosti a téměř až dobrodružné výpravy byly něčím, co mi dennodenně čistilo mysl a naplňovalo ji krásnými nezapomenutelnými vjemy a prožitky. Zatracení felčaři. Prohnaní Peršané. Sotva jsem schopen sejít ze schodů. Bolest v noze je pak už nesnesitelná. Pěší túry? Vyloučeno. Jízda na koni? Konec! Tomu všemu odzvonilo už dávno. Jak dlouho je to, dva měsíce, či dekáda? Co na tom záleží. A tam, tam v lese, tam začalo všechno to trápení. Ale koloběh života je daný, postavení každého k jeho událostem je v jeho vlastní režii. Koneckonců, všechna naše rozhodnutí jsou nakonec špatná, jen dopad každého na konečné pořadí věcí je rozdílné.

Pojďme nyní učinit další špatné rozhodnutí. Pozvedávám pohár a připíjím na vás, na všechny mé milované, na nichž mi záleží a záleželo. Drahý otče, milá matko. Můj věrný Davide. Ó Tily, nechápající němá tváři. Má milovaná Sophi…

Do pokoje dolehl výstřel. Patricia trhla vystrašeně hlavou a vstala. David okamžitě vyskočil z křesla a vyběhl ven. Dupot mnoha nohou naznačoval, že i ostatní obyvatelé domu a sloužící tuto ránu zaslechli a také se běží podívat, co se stalo.

David seběhl schody a vtrhl na verandu, následován podkoním a jeho pomocníkem. Poslední paprsky se ztrácely za obzorem a téměř jako poslední němé výkřiky zatracenců nepříjemně oslnily vše kolem, dokud ještě měly onu šanci. V této scenérii mohli všichni přihlížející zcela jasně spatřit sira Arnolda.

Stále ještě seděl ve svém proutěném křesle. Hlavu měl prudce zakloněnou přes opěradlo a ruce rozhozené, prsty zkroucené. V rudé rozšiřující kaluži na dřevěných prknech se odrážel jas zapadajícího slunce. Pod bradou mu v krku zela díra, z níž mu visely cáry kůže a která se spojovala se zakrváceným otvorem na temeni hlavy. Jeho doširoka rozevřené oči slepě zíraly směrem k obloze.

Vedle nohou se mu válel jeho šestibubínkový revolver, z jeho hlavně se ještě stále lehce kouřilo.

Tentokrát neminul.