Předzvěst či příčina?

Petr vystoupil na konečné zastávce linky 48. Byl pátek večer, na víkend si vzal volno. Přece jen, tento týden byl pro něj fyzicky velmi náročný a bylo by fajn si zase trochu pohrát s dětmi a pak se pořádně pomazlit s manželkou.

Domů to měl asi půl kilometru. Procházel malou kolonií rodinných domů. Počasí nebylo ideální, občasné kapky, které začínaly bubnovat na střechy, určitě brzy přerostou v silný déšť. Ale jen ať se vyprší ještě dnes, o víkendu by aspoň mohlo být hezky.

Vítr občas vykouzlil na zvonkohře na jednom z pozemků jednoduchou melodii. V dálce zaštěkal jakýsi větší pes. Lampy vrhaly na cestu slabé světlo, které se odráželo na oknech zaparkovaných vozů na krajnici.

Na konci ulice zahnul vpravo na úzkou pěšinu, která se táhla kolem plotů zahrad rodinných domků, kolem nichž před okamžikem procházel. Z druhé strany za pár metrů širokým pásem trávy vyrůstalo mnoho stromů, jež tvořily menší část lesa, kterou poté přerušovala až železniční trať vedoucí pod svahem. Mezi šedivými holými duby a flekatými bělavými kmeny bříz toho k vidění vskutku mnoho nebylo, les byl velmi hustý a tmavý. Přesto Petr zaregistroval pohyb, a když se na něj blíže zaměřil, uvědomil si, že s ním drží krok jakási postava v černém. Doufal, že bude mít šanci si ujasnit blíže, o koho se jedná, až vyjde na mýtinku, která se rozevírala asi padesát metrů před ním.

Jak se k ní blížil, stromy řídly a bylo jasné, že kdosi dlouhými kroky jde stejným směrem jako on. Petra tato neznámá postava fascinovala, vyřazovala z ní zvláštní aura. Dokonce začínal mít pocit, zdali to vůbec mělo nějakou souvislost s ní, že se vzduch, už tak dosti studený, začíná ještě více ochlazovat. Dokonce i své výdechy už mohl pozorovat jako páry.

Náhle mu však podjela noha a Petr padl do prachu a hlíny. Několik okamžiků jen tak ležel a v tichosti nadával. Pomaličku se začal zvedat, cítil odřeninu na levém koleni a nepříjemné brnění na naraženém lokti. Sebral tašku, kterou upustil, a snažil se ji očistit. Stále ještě ve dřepu se zadíval ke stromům, po tajemné postavě však nebylo ani památky. Pokýval zadumaně hlavou a vstal, upravil si kabát a otočil se směrem, jímž chtěl jít.

Díval se do odrazu svého na smrt vyděšeného obličeje. Ten na něj hleděl zpod černé kápě postavy, která stála přímo před ním, tak blízko, že se ho téměř dotýkala. Se zděšením sledoval svůj obličej, odraz z čehosi, co by se dalo popsat jako zaprášené, léta nečištěné zrcadlo, které se nacházelo na místě, kde by čekal obličej oné záhadné postavy, jež ho celou dobu musela stíhat, poté zmizela a nyní se nečekaně objevila přímo před ním.

Přes obrovské leknutí nebyl Petr schopen ze sebe vydat ani hlásku. Třásl se, nejen strachem, ale i rostoucí zimou, téměř až mrazem, který vyvěral z každého záhybu toho černého hábitu, v němž byla ta věc – člověkem se to v tu chvíli opravdu nazvat neodvážil – zahalená.

Prvotní šok ho opustil. Ustoupil o krok doprava. Ještě o jeden. Po celou dobu sledoval kápi, jestli nějak zareaguje na jeho pohyb. Začal se potit do takové míry, že si musel protřít oči, aby viděl. Postava tam chvíli bez známek pohybu stála. Poté k němu pomalu natočila hlavu. Petr ucukl a učinil další krok dál. Zrcadlo se k němu natočilo, akorát aby mohl opět vidět svůj obličej stejně, jako ho spatřil dříve. Leč tentokrát se žádný odraz neuskutečnil. Zrcadlo se změnilo, neustále se v něm cosi hýbalo, jako by se v něm točila oblaka mlhy. Petr začal zrychleně dýchat, chtělo se mu křičet, chlad se mu řezavě dostával do krku. Po zaznění toho hlasu se rozběhl.

Téměř až lidsky, ale s ohromnou disonancí a několikanásobnou ozvěnou postava promluvila. Protáhlé Nemůůůžeš… tammm… … nemůůůžeš… se rozneslo po celém okolí a jako vzduchová vlna se zařezávala do všeho, co jí stálo v cestě. Čím blíže, s tím silnějším negativním vlivem na mysl. Petr cítil ohromnou bolest. Jako kdyby na něj někdo promlouval přes zesilovač, jenž ústil hned vedle jeho uší.

Téměř nic nevnímal, neohlížel se. Téměř po paměti se vydrápal po starých širokých schodech do kopečka, za nímž byl ohyb zatáčky jednoproudé silnice a vběhl na přechod.

Policejní zpráva, šestý okrsek, datum: 7. 3. 2023
Ivan Čermák, řidič osobního automobilu Škoda Octavia RS, r. v. 2016, SPZ 8RT 6322, srazil v ulici Zlatohorská 7. 3. 2022 ve 21:30 chodce Petra Vyškovského, který následkům zranění podlehl na místě.
Ivan Čermák překročil povolenou rychlost v oblasti o 15 km/hod a nadýchal 0,9 ‰ alkoholu.
Okamžitě po nehodě zavolal 112.
Navrhovaný trest: 5–10 let nepodmíněně
Záznam z výslechu ze dne nehody:
Ivan Čermák: „Tam… tam ještě někdo-do byl, dole na… na lavičce, pod tím kopcem – jak je ta lampa, tam seděl. Nějaká postava… celá v černém. Viděla mě, celé to musela vidět. A tleskala… ona mi regulérně tleskala!“
Po opakovaném výslechu z 9. 3. 2023 subjekt popřel, že by na místě nehody podobnou postavu zahlédl.