Pí a jeho život (část 1.)
Kdysi dávno žilo jedno číslo, Ludolfovo se jmenovalo, ale všichni ho tehdy, stejně jako dnes, nazývali Pí. Pí měl všechno, co si kdy přál, radoval se ze svého dětství, kamarádů a rodiny, ale s příchodem školy se vše změnilo. Od té doby si z něj jeho bývalí přátelé jen utahovali a smáli se mu a jejich rodiče a ostatní dospělí se na něj dívali skrz prsty.
Všechno to začalo, když dostal za úkol se poprvé podepsat. Jeho nejlepší kamarád, 21, to zmákl během sekundy, jemu to však trvalo déle, a když už k němu přišla 1523,5, jejich třídní, stále ještě nebyl hotov. Po několika stovkách znaků ho netrpělivě vyhodila na chodbu, načež si pozvala jeho rodiče do kabinetu. S Eulerovým číslem a Zlatým řezem se několik hodin bavila, poté šli všichni domů. Odpoledne uběhlo bez proneseného slova. U večeře mu otec řekl, že se odteď musí zapisovat jen jako 3,14. Nechápal to. „Tvoje číslo je totiž příliš dlouhé.“ Ale proč zrovna on musí mít číslo sestávající se z tolika znaků? Kolik jich vlastně má? „Nekonečno, ty nemáš ukončený desetinný rozvoj.“
Nevěřil tomu. Nedokázal to vstřebat. Přece musí všechno někde končit. „Náš zápis je ale taky nekonečný – já se zapisuji jako 2,718 a maminka jako 1,618. Nic v tom není, je to pouze formalitka,“ chlácholil ho otec.
Copak je ale nikdy nezajímalo, jaké je jejich celé jméno? Nekonečno je přece jen filozofická myšlenka, nemusí být správná. Vědci si přece také dříve mysleli, že se nedá číslo umocnit na nulu, načež po několika desetiletích výzkumů našli až směšně jasnou odpověď.
Ne, on ví, že konec se vždy někde nachází. Někdy je blízko, někdy v nedohlednu, ale ať už to dá jakoukoliv práci a dřinu, je tam a každý, kdo najde v sobě odvahu ho hledat, musí být za svou píli odměněn.
Nuže, první hodinu druhého dne třetího měsíce se Pí vydal na cestu. Byl si vědom, že se snaží vykonat něco, co jednotlivec ani skupina během věků nedokázali. Prozkoumat celý existující matematický svět, který, jako matematika samotná, musí skrývat jasné, předem vygenerované odpovědi na všechny otázky, které jakákoliv žijící bytost může vznést.
Pí opustil svou rodnou konstantní funkci. Po několika dnech, kdy se zápisy hodnot povrchu nijak neměnily, náhle došel k útesu, jenž se pod úhlem 90 stupňů svažoval do temné propasti, na jejíž dno nedohlédl. Nejevila se žádná možnost, jak se přes ni dostat. Šeřilo se a Pí po čase usnul.
K ránu ho probudily hlasy. Kdosi zoufale tenkým hláskem prosil o pomoc. Pí vstal, zaposlouchal se a rozhlížel po okolí. Nalevo o několik metrů dál ležel mnohoúhelník, zpod něhož se hlasy ozývaly. Odvalil jej na stranu a spatřil tři podivné bytosti. „Zdravíme tě, cizinče. My jsme Sinus, Cosinus a Tangens. Děkujeme ti za záchranu,“ promluvil Cosinus a uklonil se. „Za odměnu ti splníme tři přání, kdykoliv a kdekoliv.“ Udiven na ně chvíli hleděl neschopen slova. Než stihl vyslovit, že by se potřeboval dostat přes tu bezednou propast, funkce zmizely beze stop.
Pink!
Rozmrzele se vrátil k propasti, zakoukal se do ní a pak pohlédl na strany. A hle! Napravo se v dálce rýsovala lávka, o níž by ale přísahal, že tam včera ještě nebyla.
Vydal se k ní.
Po devatero dní a devatero nocí trval přechod velké rokle. Během této doby měl Pí čas přemýšlet, kudy se vydat, aby našel své odpovědi.
Mohlo by se přece stát, že by bloudil matematickým světem roky i desetiletí bezúspěšně. Chce takto strávit polovinu svého života, ne-li celý? Všichni objevitelé, o nichž slýchával, přece měli povědomí o tom, kde se cíl jejich cesty nachází. On však ne. Kam se má vydat? Tam, či tam? Nebo raději tam? Nejde úplně špatným směrem?
Pink!
Tyto myšlenky ho provázely posledním úsekem lávky, která se v dálce napojovala na rozlehlou pláň. Kromě několika jehlanů se na ní nenacházelo naprosto nic, žádné známky života. Ale přece! U paty jednoho jehlanu seděl stařeček. Kdo jsi, pane?
„Nepředpokládám, že jsi někdy zaslechl mé jméno, jsem 666, před dávnými věky jsem byl kvůli strachu ze zkázy vyloučen z matematického společenství… Tebe však já znám, jsi Pí. Na dlouhou cestu ses vydal, ó ano.“ „Ale nevím, kde cíl své cesty mám hledat.“ „Toť jednoduché, synu. Slyšel jsi někdy o hoře y=x-2? Říkají u vás, že neexistuje, není-liž pravda? Cha! Já ji viděl, já u ní byl. Žádný výmysl, chlapče. Tudy se vydej,“ ukázal stařec k obzoru, „a až už v sobě nenajdeš ani špetku síly pokračovat dál, horu uzříš.“ Pí se podíval směrem, kam stařeček ukázal. Ale co když… chtěl se zeptat, ale po stařečkovi i po jehlanu, jako by se slehla zem.
Vyrazí Pí na cestu k Hoře? Mluvil 666 pravdu, opravdu existuje? Dozvíte se v druhé části dobrodružství v příštím čísle Oktaviánu.
