Pí a jeho život (2. část)

A tak Pí vyrazil k Hoře. Přešel desítky grafů, sklouzl se po mnohých z nich,
vydrápal se na několik zdánlivě nekončících parabol. Přešel konstantní
náhorní plošiny, jejichž délku sám nedokázal vyjádřit. Unikl útokům
hranatých závorek a odolal svodům hamižných složených závorek. Kulaté
závorky se v těchto divokých krajích, zdá se, nevyskytovaly.

Několik dní mu trvalo, než se vymotal z rozlehlého bludiště sestávajícího
z obrovského množství soustav rovnic s ještě více neznámými. Prošel mrtvým městem tvořeným prázdnými kvádry a krychlemi sbíhajícími se
ke gigantickému čtyřstěnu.

Slezl nebezpečná skaliska, v nichž hnízdily nebezpečné logaritmy, které
čas od času odlétaly na lov, aby nakrmily mladé.

Všem nástrahám zatím dokázal Pí vzdorovat, fyzické vyčerpání už se však
na něm začínalo podepisovat. Rok uběhl od doby, co odešel z domova.
Od té doby se na své cestě téměř nezastavil. Únava začínala převažovat
a okolí začalo ztrácet své pevné obrysy. Pí se svezl na zem. Už nechtěl ani
o metr dál. Jen zůstat na místě, opřít se o několik úseček a spát… spát…
Jeho znavené smysly ale zvládly zaregistrovat cosi ohromného. Naděje s
překvapením naprosto zahnaly všechnu únavu.

Před ním se rýsovala bájná hora
y=x-2. Muselo se jednat o ni,
protože tisícinásobně převyšovala
všechny funkce v okolí.
Exponenciálně se zvedala do
vysokých sfér. Kolovaly o ní legendy
a pověsti, jaké výpočty, rovnice a
další vědecké divy se mohou
skrývat na jejím vrcholu. Pí teď na
ni hleděl s úžasem a strachem,
protože tušil, že se bude muset
dostat na její vrchol. Ale kluzké
stěny bez jakýchkoliv
sebenepatrnějších výstupků nebylo
možno nijak překonat. Pí se
pokoušel ze všech sil, snažil se
udržet, vždy ale sklouzl dolů.
Pokusy zoufale opakoval
bezčetněkrát, avšak bez úspěchu.

Tolik se tam toužil dostat. Procestoval snad takovou dálku, aby se zde,
těsně před cílem, zastavil? Vyčerpáním se nakonec dostal do říše snů,
plné propastí a hor, jedniček a nul, záporných a kladných čísel.

Pink

Když se probral, skláněl se nad ním kdosi, u něhož nedokázal určit, zdali
tam je, či není, zdali ho slyší, či neslyší. „Vítej, Pí,“ pronesl, „já jsem
Absolutní nula. Kde to jsi? Tož, jsi na Vrcholu. Zde, jak můžeš vidět, se
graf hory dotýká osy Y. Ty, můj jinochu, jsi vytrval na své cestě za
poznáním a máš tu čest položit mi otázku, jejíž odpověď jsi sem přišel
najít.“

Jakým číslem je zakončen můj desetinný rozvoj?

V nicotě se rázem začaly jedna po druhé objevovat číslice. 0, 1, 2, 3, 4, 5,
6, 7, 8, 9, a –… Poslední číslici Pí neznal. „Zde toto hledáš,“ pronesla
vědma slavnostně. „Jedná se o Univerzální číslici, která v sobě nosí
hodnotu všech existujících čísel. Použitím nijak nemění hodnotu daného
výrazu a u případů, jako jsi ty, je také schopna definitivně zakončit
desetinný rozvoj.“

V první chvíli ucítil Pí radost. Brzy ovšem převládly pochybnosti. To by…
to by pak ale šlo jakékoliv číslo vyjádřit jen jedinou číslicí a komplexnost
celé matematiky, od nejjednoduššího sčítání po ty nejsložitější integrály,
by se zhroutila. Celý náš svět by se dal vyjádřit jen jediným číslem…

Vědma neopověděla. Stále tam jen tiše byla, a zároveň nebyla. „Je to
tak?“ rozkřičel se Pí zoufale. Rázem si povšiml, že tabulka s jedenácti
číslicemi začíná mizet. „Je to tak…,“ zašeptal Pí a pocítil takový pocit
prázdnoty, který byl snad ještě větší než prázdná množina.

Rozpoznal, že už zde vědma není, tabulka s čísly zmizela. Najednou ztratil
veškerou oporu, kterou pod sebou do té doby měl a padal.

Padal.

Podle příběhů byl Pí vypovězen z Hory. Nikdo neví, co tam zjistil a čím se
provinil, že z ní byl vyhnán. Několik hodin padal Pí z hory a poté několik
dalších hodin klouzal po jejím povrchu, dokud se nedostal na nejbližší
konstantní osu. Nikdo ho od té doby neviděl. Do svého rodiště se podle
zdrojů nikdy nevrátil. Podle některých se periodicky za určitou dobu
objevuje v různých oblastech matematické říše hledající jedenáctou
číslici. Všichni ale přece víme, že taková neexistuje, že ano? A vzhledem
k tomu, že mu nikdo na tuto otázku nebude moct nikdy odpovědět, bude
takto bloudit nejspíš navždy…