Lyžařský kurz sext
„A je to tady. My opravdu odjíždíme. Už se nemůžu dočkat. Pořád si nepřipouštím, že se vše povedlo,“ slyším kolem sebe samé radostné hlasy mých natěšených spolužáků. Nikdo nemůže uvěřit tomu, že opravdu na náš z loňska odložený lyžařský kurz odjedeme. Je úterý 1. února, něco málo po 8. hodině ráno a my sedíme v autobuse. Čeká nás poslední zamávání rodičům, a hurá, vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím a skvělým zážitkům. Přestože představa deseti hodin strávených v autobuse působí děsivě, věříme, že vše hravě zvládneme a cesta nám uběhne rychle. Někteří z nás využijí čas k dospávání brzkého vstávání a k nabírání sil na celý týden, jejž máme před sebou, jiní si čtou, poslouchají hudbu, povídají si s kamarády nebo jen tak koukají z okýnka a pozorují krásy okolní přírody. V odpoledních hodinách už nás veškeré tyto aktivity přestávají bavit a rozjíždíme koncert. Všichni zpívají a já mám tušení, že je před námi jedna z nejpovedenějších společných akcí. Kolem půl 7. konečně přijíždíme do naší cílové stanice – ubytování Gasthof Leisacherwirt ve východním Tyrolsku kousíček od města Lienz. V úterý se už jen ubytujeme, dostaneme základní informace o tom, co se bude dít v dalších dnech a v deset večer odejdeme do svých postelí, v nichž si necháme zdát o všem, co nás už za pár hodin čeká.
Každý den posnídáme (po týdnu už nechceme housku ani vidět), nachystáme se a kolem půl deváté odjíždíme od ubytování. Zpátky se vracíme až v pozdních odpoledních hodinách, takže na sjezdovkách trávíme opravdu hodně času. Po večeři (u které máme pocit, že v Rakousku znají jen brambory a vývar, protože přeci není možné, že každý den máme téměř stejnou polévku a přílohu) máme až do desáté večer volnost a můžeme dělat, co chceme. Většinou pracujeme na utužování třídního kolektivu. Společně si všichni povídáme, posloucháme hudbu, tančíme, zpíváme, sdělujeme si zážitky z již téměř uplynulého dne a zjišťujeme, že i po šesti letech jsou věci, které o sobě navzájem nevíme. Do hovoru se zapojují opravdu všichni a já se ani nestačím divit, jak výrazní a sdílní jsou i ti z nás, kteří ve škole téměř nepromluví.
První den nám bohužel počasí moc nepřeje, a tak lyžujeme jen kousek od našeho ubytování ve středisku Zettersfeld. Je mlha, zima a na tvář nám dopadají sněhové vločky. Přes noc hodně sněžilo a někteří z nás jsou zklamaní, že sjezdovky nejsou v takovém stavu, v jakém si je představovali. Ale ani přes nepřízeň počasí se nevzdáváme. Rozdělíme se do skupinek a vydáváme se k lanovkám, abychom zahájili celý tento týden plný lyžování první jízdou.
Oproti tomu další dny svítí sluníčko, je teplo a na obloze se neobjeví jediný mráček – lepší počasí si přát ani nemůžeme. Krásné počasí svádí k využití obědových pauz k opalování se na lehátkách. Téměř každý den lyžujeme v jiném středisku. Všechny mají ale společných několik věcí. Velké množství krásných, širokých a dlouhých zasněžených sjezdovek, málo lidí a pohodlné lanovky. Letošní lyžařský kurz se od toho v sekundě liší hlavně tím, že se od nás už neočekává, že budeme dělat nějaká cvičení. Hlavní je si jízdu užít a vychutnat si všechnu tu krásu kolem nás. Troufnu si říct, že se každý ve svých lyžařských schopnostech zlepšuje. Jak se přibližujeme ke konci našeho pobytu v Rakousku, tak získáváme odvahu a téměř všichni z nás v posledních dnech zvládnou bezpečně a bez strachu sjet i černé sjezdovky. A přestože každého potkal nějaký pád, zpátky jsme se vrátili v plném počtu.
Ve čtvrtek navštívíme podle mě nejhezčí středisko – Kals Matrei, v pátek Mölltalský ledovec a v sobotu lyžařskou oblast St. Jakob.
V neděli se musíme ještě před snídaní sbalit. Máme před sebou nejtěžší den. Kromě lyžování až do 4 hodin odpoledne nás čeká neméně náročná cesta domů. Vracíme se opět do lyžařského střediska Kals Matrei. Stejně jako ve čtvrtek, i nyní se odpoledne vydáváme podívat do vedlejšího údolí krásnou dlouhou sjezdovkou plnou serpentin a nádherných výhledů. Tentokrát se dokonce vyjedeme podívat až na nejvyšší vrchol, kam se lanovkou dá dostat. Unavení se dostáváme k autobusu, čekáme do půl sedmé a poté se už konečně vydáváme na cestu zpátky do Česka, která kupodivu utíká rychle.
Po celém týdnu jsme všichni vyčerpaní a už v jedenáct hodin není v autobuse slyšet jediný hlas. Do Ostravy přijíždíme kolem páté ráno a jediné, co si v tento moment přejeme, je rychle posbírat všechny své věci a dostat se co nejrychleji domů.
Za celou svoji třídu bych chtěla poděkovat všem tělocvikářům, kteří se našeho lyžáku účastnili. Nebylo to s námi nejlehčí, my si to moc dobře uvědomujeme. A také patří poděkování všem, kteří zařídili, že jsme o lyžák nepřišli, ale posunul se nám do letošního roku. Odnesli jsme si nezapomenutelné zážitky, které v našich hlavách zůstanou ještě hodně dlouho. Někteří z nás dokonce překonali sami sebe a jsou na sebe právoplatně pyšní. Úplně největší dík ale patří celé třídě za to, jaká je, protože takovou atmosféru, jakou jsme si už v autobuse vytvořili a která s námi vydržela až do konce pobytu, jen tak někdo neudělá. Všechny nás mrzelo, že už musíme domů, a proto se již nemůžeme dočkat dalších společných akcí!!
