Jsem v pohodě, fakt!

Sednu si ke stolu. Zapnu počítač, vytáhnu sešity s úkoly a taky diář. Jakmile mi naběhne internet, pouštím si do pozadí hudbu pro lepší soustředění. Ještě se mrknu do diáře, kdyby tam přece jen bylo něco, na co… ou.

OKTAVIÁN UZÁVĚRKA

Dosavadní úsměv se mi z tváře vytrácí a koutky se stáčí na opačnou stranu. Mrsknu sešity na postel a přisunuji počítač blíž. Semknu ruce pod bradou. Tak jo, jen klid, mysli. Mysli. Ty na něco přijdeš.

O čem bych tak mohla psát? Chce to něco, co tu ještě nebylo. Něco originálního. Jasně – musím se naladit na stejnou vlnu jako čtenář. Hm. S čím se tak můžou ostatní ztotožnit? Ozve se zvuk činelu – moje telefonní oznámení – a prohlížím si novou zprávu.

Čau, hele, pošleš mi prosím češtinu?

Jen vzdychnu. Jasně, naťukám na klávesnici. Odcházím od stolu a hrabu v hromadě sešitů, co se mi válí na posteli a trpělivě čekají, až se pro ně mé ruce natáhnou konečně z jiného důvodu, než aby je zase jen odstrčily o kus dál. Sednu si zpět. Co jsem to chtěla? Jo, už to mám. Chce to něco vtipného. Něco, co vystihne, jak se každý cítí. Možná by se to mohlo týkat pololetí? Ha, jo, možná –

„Kristy, pojď dolů, volá babi!“

Hrdlem se mi prodere další zoufalý vzlyk a prsty jen znaveně pohladím klávesnici. Dobře, hlavně nezapomeň myšlenku.

Přebírám telefon do ruky. „Ahoj, babi. Mám se fajn. Jo, dobrý. Ještě ne, ale já to udělám, slibuju. Ne, nepotřebuju. No představ si to – nakonec to nebyla trojka! Díky. Jo, ty taky. Pa.“

Jsem zpátky. Fajn. Takže… jo, pololetí. Možná bych mohla –

Někdo zaklepe na dveře mého pokoje. „Ehm, ségra, je slovo ‚melancholie‘ přejaté?“

„Ano.“„Dobře. Dík. Tak ahooj!“

„Pa.“

Víčka se mi klíží pod tíhou únavy a tvůrčí krize. Ale není zbytí. Musím něco vymyslet. Takže – kdyby se mi povedlo napsat něco, co všichni nějakým způsobem sdílíme, mohlo by to…

Činel se najednou rozezvučí a doplní ho celá sada. Někdo mi volá.

„Ahoj, copak?“

„Čus, tý jo, vidělas, co teď poslala na Teams? Jak to jako máme dneska stihnout dodělat?“

„Počkej, to bylo do dneška?“

„No jo. A máš už tu prezentaci?“

„Jakou prezentaci?“

„No přece…“ Zbytek našeho rozhovoru tvoří už jen dlouhý monolog mé kamarádky, který mi však splývá jako v mlze, protože mi hlavu zaplnil houstnoucí oblak toho, na co nezapomenout, co všechno stihnout a na co se soustředit jako první.

Vyčerpaně se ohlédnu na hroudu zlověstně vyhlížejících sešitů.

„Nedívejte se tak na mě,“ řeknu těm provokatérům. Hlavu pokládám do dlaní. Promnu si oči.

Už to mám. Prostě to na chvíli nechám být. Lehnu si sknížkou, trochusi odpočinu… Pak to bude určitě lepší.

Trvá mi jen několik minut, co očima prolétám řádky, než se začtu. Ale ne, ona tam fakt šla. Určitě ho tam potká. No jasně, vždyť se tam teď vrátil. Je úplně jasné, že ho tam potká. Neotvírej ty dveře. Proboha, neotvírej ty dveře!

Strach a zvědavost jí sevřely všechny útroby. Dívka si přitáhla plášť blíže ktělu. Cítila, jak ji mrazí ztoho, že by ho mohla potkat. Ani nechtěla pomyslet na to, co by se stalo, kdyby ji tady našel. Ale přes ty dveře musela. Odhodlaně zatáhla za kliku a…

„Ségra, prosím tě,“ ozve se ode dveří a já sebou cuknu, jako by za nimi měl stát onen hrdina zknížky. „Jakým způsobem obohacování slovní zásoby vzniklo slovo ‚vyrovnaný‘?“

Zaklapnu knížku. To nemá cenu.

Když se vrátím zbratrova pokoje a opouštím toho šťastného človíčka, co už má nyní všechny úkoly za sebou, obezřetně obcházím postel velkým obloukem.

Sedám si na židli ke stolu a –

„Kristýnko, pojď dolů pohlídat psa!“

Po půl hodině přicházím zpět a dívám se na hodiny. Počítač se už mezitím dávno vypnul.

Tak dneska teda už nic dělat nehodlám. Vezmu do ruky tašku a začnu do ní strkat sešity a učebnice na zítřek. Jakmile jsem na spoduhroudy, vykoukne na mě sešit zmatematiky. Ale ne.

Rychle dojdu pro diář, dívám se na zítřejší datum a dochází na nejhorší.

M: ČTVRTLETKA

Když už je postel zbavena veškeré tíhy učebnic, přesunu na ni tíhu svoji a bořím hlavu do polštáře.

„Fajn, na zítřek se teda aspoň dobře vyspím.“

Činel se znovu rozezvučí.

Namátkou chmatám po telefonu, s hlavou pořád zabořenou hluboko do polštáře, a když ho zvedám, jen mírně se vytáčím do strany, aby mi šlo přes můj vyčerpaný hlas alespoň trochu rozumět.

„Ano?“

„Tak co, už máš pro mě nějaký článek?“