Cyklisťák Septim
Zatímco studenti našeho gymnázia v pondělí 5. září vyrazili do školy se smutnými výrazy, jež naznačovaly, že moc dobře tuší, že po dvou měsících volna žádný čas na rozkoukání nedostanou, ale budou do různých vzorečků, teorií a příkladů vhozeni po hlavě, my zamířili na parkoviště u Decathlonu, odkud jsme vyjížděli směr Lednicko-valtický areál, přesněji řečeno Kemp Apollo. Nakládání zavazadel a kol sice zabralo více času, než jsme prvotně očekávali, ale nám to vůbec nevadilo. Sdělit si veškeré zážitky z prázdnin i obavy z následujícího týdne pro nás představovalo úkol číslo jedna. Většině z nás se po dvou měsících lenošení u vody nechtělo dělat vůbec nic a už jen vidina toho, že na kole strávíme celý týden, nám vyvolávala menší infarkty.
Po příjezdu na místo jsem v obličejích mých spolužáků spatřila lehce zaskočené a zděšené výrazy. „Tady jako fakt budeme spát?“ zeptal se jeden z nich. No jo, už to tak bylo. Jak jsem psala výše, jednalo se o kemp, a tak není divu, že pokoje nevypadaly jako v pětihvězdičkovém hotelu. Ale to přeci nevadí, pomysleli jsme si a snažili se navzájem uchlácholit. Myši nebo sršně, které představovaly nevítané spolubydlící v pokojích některých jedinců, jsme přešli s úsměvem jen proto, že se to netýkalo našich chat, snahu vtěsnat matraci do rámu postele jsme po pár minutách vzdali s tím, že stejně budeme ulehat tak unavení, že nám to bude ve výsledku jedno, skříně bez ramínek nás vlastně ani nepřekvapily, ale v momentě, kdy jsme zahlédli sprchy, tak už i ty největší optimisty lehce polilo horko. Avšak na vše se dá zvyknout, a tak se i ti z nás, kteří tvrdili, že pro ně týden v kempu představuje téměř jistou smrt, na konci pobytu nad žádnou z výše zmíněných věcí ani nepozastavili.
Představa, že první den slouží jen k rozkoukání a žádné velké akce se konat nebudou, nás opustila hned po obědě, kdy jsme se dozvěděli, že již dnes vyrazíme na údajně krátký a snadný výlet. Rozdělili jsme se do dvou skupin podle tříd a vyrazili vstříc zážitkům. První, co nás čekalo, byl kopec s kořeny a pískem, po jehož vyjetí jsem se vážně bála, jak celý tento týden dopadne. Postupem odpoledne jsme se ale všichni uvolnili a začali si užívat krásné výhledy, vinice a památky, kolem nichž jsme projížděli. Náš cíl představovaly Valtice, kterých jsme zdárně bez větších komplikací dosáhli.
Druhý den nás čekal celodenní výlet. Cesta ubíhala rychle, my si povídali, strach z prvního dne vystřídala radost a všichni jsme věřili, že to hravě zvládneme. Tak snadné by to ale přeci být nemohlo… Výlet jsme si užívali do doby, než přišla prudká přeháňka – naši jedinou záchranu představoval Archeopark Pavlov, v němž jsme místo prvotně plánovaných 15 minut nedobrovolně strávili hodinu čekáním, než déšť ustoupí. Nezmokli jsme, tak je přeci všechno v pořádku… Před námi byla jen kratičká cesta do Dolních Věstonic, dobrý oběd v tamní restauraci a cesta zpátky. Už se nic nemůže pokazit. No, může … Výběr cesty, za nějž jsem své spolužáky později mnohokrát proklínala, opravdu nebyl ideální. Rozhodování mezi jízdou po silnici a cestou terénem dopadlo vždy stejně – „chceme jet terénem,“ slyším odevšad. To bohužel tehdy ještě nikdo netušil, co na nás čeká … Kdysi tvrdá cesta z hlíny byla nyní nahrazena bahnitý mořem, do něhož jsme se propadali… Postupně z kol sesedali i ti nejlepší z nás, úsměvy vystřídaly zoufalé výrazy, protože konec cestičky byl stále v nedohlednu, bahno jsme měli vážně všude a naše síly docházely. Ani si neumíte představit, jak rádi jsme byli v momentě, kdy jsme uviděli silnici. Očištění kol a následné hledání pumpy na jejich důkladnější omytí taky žádný med nebyl, ale, jak jsem už několikrát slyšela v momentě, kdy jsem rezignovaně seděla a přemýšlela nad tím, jak nejrychleji zmizet, za pár let na tuto historku budeme rádi vzpomínat … No, jistá si tím nejsem, ale budiž. Naštěstí jsme i tuto náročnou cestu všichni zvládli a unavení a hladoví po 6. hodině večer konečně dojeli do kempu.
Další dny byly pro nás všechny o poznání jednodušší – přišly vesměs pohodové vyjížďky. Ve středu jsme navštívili Mikulov a poslední den zakončili výletem do Břeclavi, zastávkou u Janova hradu a následně pauzou v Lednici, kde jsme si mohli projít celý park a prohlédnout si nádherný zámek.
Překvapilo mě, jak se nám změnil pohled na kola, která nyní nepředstavují jen nutné zlo, ale i užitečný dopravní prostředek. Jak to tak ale bývá, pátek se přiblížil rychlostí blesku. Rozbolavělí, doštípaní od hlavy až k patě od komárů, vyčerpaní, unavení, ale spokojení a šťastní jsme opouštěli kemp a vydávali se na cestu do Ostravy s vědomím, že i my od pondělí spadneme zpátky do onoho náročného školního koloběhu.
