Každému z nás zaplesalo naše jedenáctileté srdíčko, když jsme se dozvěděli, že jsme přijati na gymnázium. Plni očekávání jsme stáli prvního září před branami školního areálu, někteří s rodiči, jiní se staršími sourozenci, ti nejodvážnější pak sami. Poprvé jsme usedli do školní lavice a uviděli své nové spolužáky. Poznali jsme nové kantory a začali se konečně učit již jako gymnazisté. Dny, měsíce, pak i roky plynuly a básníci začali pomalu přicházet o iluze. Co jsme si tedy v primě mysleli, ale teď už nám to přijde úsměvné?