Do hlubin studentova bytí

Když nám říkali o této fotografické soutěži, hned mě něčím zaujala. Čím? Sama vlastně nevím. Fotím ráda, ale jestli se rozmazaná fotka z koncertu, na které objekt, který jsem fotila, splynul v tmavou šmouhu, dá považovat za umělecké dílo, to teda nevím. Později mi však došlo, že samotná fotografická činnost nebyla tím, co na mě udělalo takový dojem. Byl to ten název. 

Jakmile jsem se totiž rozhlédla po třídě, pochopila jsem, že už jen představa toho, jak skládám komponenty – své spolužáky – do fotografické kompozice, je vskutku k popukání. 

Jestliže totiž máme zabřednout až do samotných hlubin studentova bytí, musíme nejdřív poznat jeho zvyklosti a lépe zkoumanému objektu (zvanému „student“) porozumět. 

A podle mého není na takové zkoumání lepší chvíle než přestávky. 

Co jsem za těch pár let už stihla zjistit, je to, že jako třída máme opravdu obrovský a pestrý záběr. Každý se vyznačujeme jinak a každého z nás baví a zajímá něco jiného.  

Nevím, co si vlastně slibuji od okamžiku, kdy ráno vejdu do třídy, ale přiznám se, že se často divím, jestli jsme skutečně na gymnáziu. Zatímco se u nás najdou i tací, co si třeba o přestávkách čtou, nevyhnu se ani dobrým pěti párům očí, zaměřeným na něco venku, a po chvíli nenápadného pozorování už mi je jasný důvod jejich pohledu. „Ta vrána tam venku na stromě na mě divně čumí. Fakt že jo! Celou dobu…“ 

Samozřejmě jsou tu pak skupinky těch, kteří horlivě listují sešity a hledají, proč se v rovnici z minulé hodiny rovná x jedné, další tráví vzácné chvíle volného času na telefonu, jiní se překřikují v tom, který z mladíků, o kterých vedli řeč, je více „hot“, další řeší taneční nebo nového učitele chemie (dobrý den, pane učiteli!), jezdí po lavici s propiskou na kolečkách nebo vyrábí vlaštovky. 

A tímto bych za kvintu A ráda vznesla dotaz, zdalipak mají letošní primánci naši památeční vlaštovku vypuštěnou do dalekých končin během hodiny chemie stále na světle před tabulí? 

Někteří se baví o tom, jak jsou dnes unavení, jiní vytahují svačiny někdy velké tak, že se nevyhnete představě, jestli jejich batohy nejsou jen maskované nákupní košíky, a nakonec se občas před hodinou vytáhnou i ty sešity s tím, že se mělo „v blízké době vlastně psát“. 

Zajímavé je všimnout si, že se často jednotlivé skupiny (a témata v nich) prolínají a mění. V rámci pozorování bylo zjištěno, že záleží na tom, jací studenti skupinu tvoří, co následuje další hodinu a kdo je zrovna vytočil. 

Zvoní a přestávka končí. Do třídy vstupuje profesor. V hlavě se snažím sama sebe přesvědčit, že bude třeba se znovu naladit na učení a nechat pozorování zase na jindy. 

Když se naposledy otáčím, je to, jako by ti všichni a to všechno, kdo jsme a kým jsme, najednou zmizelo pod lavicemi nebo v taškách. Já ale vím, že za čtyřicet pět minut, až zase zazvoní a vrána, co sedí na stromě, opět nasadí svůj pronikavý, provokativní pohled, všechno začne opět nanovo a skutečná kvinta A a její zvyklosti se znovu zcela projeví. 

No a teď si představte zachytit tohle všechno na jedné fotografii. Říkám vám, komu se tohle povede… ten má u mě zlatého bludišťáka … a vlaštovku!