Školákovo trápení
Na zčernalé obrazovce mobilu byla řasa. Asi moje. Zblízka jsem po ní šilhal a snažil se ji neúspěšně sfouknout. Její bílý koneček přitahoval můj znavený pohled a brzy jsem z okolí cítil jen náznak barev a světla. Foukl jsem ještě jednou a tenoučký koneček se s jistým zpožděním lehce nadzvedl. Víc nic. Odsunul jsem ji nakonec rukou, tato činnost mě již omrzela, zato mě ale zaujal displej mobilu, po jehož středu se táhla nějakou dobu stará prasklina. Přejel jsem ji nehtem. Příliš hluboká nebyla, koneckonců z některých úhlů nebyla téměř viditelná, přesto jsem ucítil nepatrnou změnu povrchu. Promnul jsem si ospalé oči a opětovně zašilhal směrem k prasklině. Mou pozornost však stihly odpoutat zářivky, které, jakožto zdroj světla dva metry nad mou hlavou, se nyní jako na zrcadle zobrazovaly pár centimetrů před mým nosem. V tomto osvětleném zrcadle nevábné kvality jsem pokračoval ve své vědecké činnosti, neboť jsem objevil další zajímavé stopy. Rozpoznal jsem otisk prstu, velmi jasný na dlouho nemytém povrchu. Přiložil jsem prst, jemně se třásl a čím více jsem se snažil zpomalit jeho cestu k iPhonu, tím nervóznější a nejistější jeho pohyb byl. Nakonec jsem ho přitlačil na místo, kde mi můj zrak tvrdil, že žádný otisk neviděl. Tlačil jsem, až celý zbělal, nehet i první jeho články. To bychom měli a teď jsem se mohl pokochat tou nádherou.
Spolužák mi poklepal na koleno a v následující chvíli jsem uslyšel i hlas vyučující/ho, snad otázku, ale ano, určitě se mě na cosi ptal a já musel odpovědět. Okamžitě jsem se probral, ono leknutí a současná vážnost situace mě tlačila do co nejrychlejší odpovědi. Zašátral jsem po brýlích a barvám a světlu kolem, dříve v podivném neurčitém ospalém obalu, přibyly ostré obrysy a život. Už jsem držel zohýbaný papír s otázkami v (cenzurováno) jazyce a snažil se uvědomit si jediné slovo, které se od katedry zvládlo dostat k mým zalehlým uším, abych mohl snížit možnosti v seznamu. Klíčové slovo jsem naštěstí zachytil, ale zrada, hned dvě otázky pod sebou začínaly stejně, jen předmět byl poněkud odlišný. Všelijakými slovními vložkami a velice hlasitým uvažováním jsem dával najevo, jak hluboce přemýšlím nad odpovědí, zatímco jsem se rozhodoval, která z těch vět mi přihraje kvalifikační souhlasné pokývání, nebo katastrofální vroubek, že jsem nedával pozor, flákal se a naprosto nevnímal probíraní tohoto veledůležitého učiva. Bylo to padesát na padesát. Musel jsem se rozhodnout v okamžiku. Odpověď jsem neměl napsanou ani u jedné, přestože bych měl, ale to v tu chvíli vůbec nevadilo, uhrát bych to nějak zvládl.
Začal jsem odpovídat na první otázku. Mluvil jsem velmi pomalu, jak mi právě slovíčka dovolovala a postupně zapadala do konstrukce věty. Vyučující nakrčil/a obočí, což mě vůbec nepřekvapilo, když vezmu v potaz, že má odpověď se skládala z těch nejprimitivnějších slovíček. Kolikátým rokem už se (cenzurováno) jazyk taky učím, že. Klíčovým vítězstvím však bylo, že poté, co vyučující přednesl/a poněkud lépe znějící verzi mé odpovědi s patřičnou slovní zásobou, mě už nechal/a být a přešel/přešla k další otázce a dalšímu studentovi. Rozhodně to nepřipomínalo otisk prstu, vypadalo to jen jako šmouha s podivnými protáhlými čarami. Odložil jsem brýle. Položil jsem si hlavu na desku lavice. Pod rukama jsem cítil vyryté vzkazy těch malých skřetů, co tu občas mívají hodiny. Dvakrát jsem poťukal na obrazovku svého mobilu a objevily se hodiny. Zbývalo ještě tolik času…
OT
