Tiché tóny

Vyhodil mě od zkoušky. Nacvičovali jsme s orchestrem a dirigent si na mě neustále stěžoval. Přeznívám, začínám později, než mám, dříve, než mám, vždyť tohle hraješ o dva takty dříve… musíme se kvůli tobě opět vracet. Poslouchej, tvoje výkony mě už minule nepřesvědčovaly. Nakonec opět přerušil svůj pohyb směrem k naší sekci orchestru a křikl na mě. Přišel si za mnou, mnozí mu museli uhýbat z cesty. Už si nevzpomínám, co vše mi vytýkal a co na mě pořvával. Ostatní přítomní mlčeli a ani já se nebyl schopen vzepřít, navíc jsem ho sotva vnímal. Nakonec ukázal vztekle ke dveřím. Ať už příště nechodím.

Rozložil jsem si klarinet a uložil ho nedbale do kufříku. V šatně na sebe hodil kabát, narychlo přehodil šálu a za zvuku smyčcových partů vyrazil do vestibulu. Bábu s mopem jsem ignoroval a rozrazil hlavní dveře.

Div jsem sebou nešvihl na zledovatělém chodníku, nohy se mi doširoka roztáhly a bolestivě zatahaly na tříslech. Skočil jsem raději do sněhem pokryté trávy po stranách a brodil se touto hustou pokrývkou, tu a tam po okrajích zažloutlé od psích chcanek.

Žárovky na chodbách byly opět rozbité, pořádně se mi povedlo obrousit zámek, než jsem se do něj trefil klíčem. Dveře od bytu jsem poté pečlivě zapečetil zevnitř.

Seděl jsem na pohovce. Spíše se válel. Na stolku přede mnou bordel od několika předchozích snídaní a slabých večeří, přetékající popelník a od levného vína polité výtisky novin. Prázdná flaška. Na podlaze u okna černý obitý kufřík s mým nástrojem. Za ním zkroucený stojan s několika listy not. Kostrbaté poznámky a červeně vyznačené problematické pasáže.

Kdy jsem naposledy cvičil… pletou se mi obrazy z neděle, což je asi čtyři, nebo pět dní nazpět, on už je pátek, a to jsem snad hrál asi půlhoďku, kecy, téměř čtyřicet minut, sám tomu nevěříš.

Prohlížel jsem si svůj tmavě nalakovaný klarinet, nyní ještě v několika kusech, a snažil se ho poskládat dohromady. Dlouho se nedařilo, ale, ach, konečně. Pokročil jsem ke stojanu a upravil si přepis skladby na vrchu. Hrál jsem. Snažil se. Šlo to… ne… v mých uších to znělo strašlivě. Zadýchával jsem se. Pohledem jsem přeskakoval řádky, ztrácel se a nedokázal zorientovat, co mám zrovna hrát. Hrát a hrát, aby to znělo hezky. Aby výsledek byl hoden mé usilovné píli a talentu. Cha. Všichni to kdysi tvrdili, teď už jen někteří.

Nepřišel jsem na následující zkoušku, jak mi bylo řečeno. Přesto se po mně sháněli. Doma mě nenašli, brzy po snídani jsem odešel.

Brouzdal jsem kdesi u jezera. Obrovská zamrzlá deska ledu. Louka kolem, rozlehlá sněhová pustina, bez jediné lidské či zvířecí šlápoty. Centimetry pod botami se bortily a propadaly, k tomu mi obličej vášnivě oblizovaly jazýčky větru a kousaly jeho ledové zuby. Tlačil jsem dlaně do kapes, krk hluboko do límce. Přešel jsem na opačnou stranu louky.

Doma netekla voda. Chtěl jsem cvičit. Uchopil jsem nástroj, ale hned mi bylo jasné, jaké velké nic se svými z mrazu zkřehlými prsty asi zahraju. Idiot.

Probudil jsem se pozdě v noci. Zpocený, s děsivě ohnutými zády přes opěradlo pohovky, na jedné noze ponožka, druhá holá. Bylo mi na ni zima. Než hledat, spokojil jsem se s dekou, spíše tedy kusem potrhaného hadru, kterým jsem se přikryl. Klapky klarinetu se nepatrně leskly od úzké škvíry světla z ulice. Ospale jsem si všiml a nepatrným pohybem postrčil tu blbost ze skříňky. Skutálel se na zem.

Byl jsem se opět projít. Bylo mnohem tepleji, ale v ulicích se rozvalovala hustá mlha. Smog mě štípal v nose a kabát jsem měl podivně načichlý. Ráno jsem našel na podlaze svůj otlučený klarinet. Odnesl jsem ho do krámku s nástroji ve vedlejším bloku, prej, co se s tím dá dělat. Moc jsem se toho nedozvěděl. Nástroj nebude znít správně, řekl mi ten plešatý chytrák, od koho to prý mám, že se o takový nástroj tak nedbale stará…

Vyhodili tě z orchestru, napsal mi jeden již bývalý kolega. No dobře, to je mi ale novinka… klarinet jsem přesto nechal opravit. Ať ho má v ruce někdo zodpovědnější, je to krásný a drahý nástroj, kladli mi na srdce v krámě. Myšlenky se přetlačovaly jedna s druhou a nad nimi visel velký bouřkový mrak. Spolehni se, plešoune, až tobě zase porostou vlasy, budu já zodpovědný za svůj krásný a drahý nástroj. Mlčel jsem však, poděkoval mu a odešel.

Stál jsem u okna. Hustě sněžilo. Tleskali mi. Seděli v hledišti a hlasitě tleskali… ale ne, mnozí i vstávají. Stále sněžilo a sněžilo. Pokynuli mi, ať se postavím a ukloním. Nepamatuju se, kdy bylo naposledy podobné počasí, i hodnota teploměru povážlivě klesala. Necítil jsem se, ani po tom vpravdě úspěšném sólu, bylo mi rozhodně lépe, když kolem mě povstali i ostatní a pohledy obecenstva se rozptýlily. Odstoupil jsem od skla zamlženého od mého dechu. Dřepl jsem si a sbíral rozházené noty. Názvy mnohých skladeb mi připadaly naprosto neznámé. Po skončení mi pár jedinců osobně gratulovalo. Jedna praštěná holka dokonce chtěla můj podpis na prsa… dal jsem jí ho.

Co teď s ním. Zavřít někam do skříně a zahodit klíč nebo prodat, po takovém klarinetu rozhodně sáhne kdejaký hudebník. Ty blbče, volalo cosi v mé hlavě, svědomí či zdravý rozum, pokud nějaký zbyl. Já přece věděl, že nic z toho udělat nemůžu. Ale nelze ani hrát. Nelze cvičit, nelze stisknout jedinou klapku, naslinit plátek a doufat, že vyjde kloudný tón, tón, za který ta káča chtěla mé jméno ve výstřihu. Tón, za který mi profesoři z konzervatoře uznale potřásali rukou.

Definitivně jsem se zhroutil. Nemohl jsem myslet na svůj nástroj. Nemohl jsem pomyslet na hudbu, na jedinou melodii, protože mi okamžitě připomněla mé selhání. Tělo se mi začalo třást, suché slzy se vyhrnuly z očí. Mlčky sám se sebou, prázdná schránka umělcova… strhané ambice.

OT

https://www.exploreelement.com/wp-content/uploads/2020/02/clarinet-man.jpg