Divadelní představení Europeana
Na konci září se oktáva A, jak je již zvykem, vydala na exkurzi do Prahy. Stejně jako všechny oktávy před námi i nás čekala návštěva divadla. Zvolili jsme Divadlo Na zábradlí, které se nachází v samotném centru města. Všichni jsme se těšili, šlo o první a zřejmě také poslední společnou akci tohoto typu.
„Europeana předává evropské dějiny dvacátého století s nadhledem, humorem a sžíravou ironií“ – toto je jedna z mála vět, která se nám o hře podařila najít. Podezřelé už je přinejmenším to, že se nikde nedočtete, o čem přesně hra je. My ale popustili uzdu své fantazii a na základě této jedné věty očekávali systematický popis nejdůležitějších událostí 20. století s dávkou vtipných poznámek. Mysleli jsme si, že si obohatíme své historické znalosti a společně s herci se vydáme na cestu po nejdůležitějších milnících minulého století. Hra byla napsána na motivy knihy Patrika Ouředníka a trvala 100 minut i s přestávkou. Přestože nás provázela celým stoletím, herci na sobě měli oblečení, jež v nás evokovalo československá 70. léta. O čem ale byla? Jaké pocity v nás vzbuzovala? A proč se třída po skončení rozdělila na dva tábory s úplně odlišnými názory? To a mnohem více se dočtete v této recenzi!
Představení začalo a již po pár minutách jsem kolem sebe slyšela šepot a viděla spolužáky, kteří zmatenými pohledy bloudili po místnosti a snažili se zjistit, jestli jsou jen oni tak mimo a nepoužitelní, nebo jestli je ztracený ještě někdo další. K naší úlevě jsme měli všichni podobné výrazy, a tak bylo jasno. Chyba není v nás. Několik úvodních minut jsem se uklidňovala tím, že se jedná pouze o nepovedený začátek, jakýsi „předúvod“, po němž začne pravá hra. Na jevišti sedělo kolem stolu šest herců se sluchátky na uších. Vydávali prapodivné nepochopitelné zvuky, jejichž význam mi zůstane asi navždy skryt. Po první čtvrthodince jsem si uvědomila, že se asi opravdu nejedná o úvod, ale již o samotnou hru. Lehce jsem se zděsila, protože jsem, ač mi divadlo přijde jako skvělá náplň volného večera, netušila, jak tady v tomto případě udržím pozornost, neunudím se, anebo neusnu.
Po prvotním zděšení jsem se ale pokusila nad absurditu této inscenace povznést a hru si snažila užít. Herci už nevydávali pouze zvuky, ale používali slova, mnohdy celé věty, které zněly inteligentně a chytře – a tak jsme měli například možnost zjistit, jak vysocí byli vojáci, již padli v Normandii. Promluvy postav byly doplněny velmi důkladnými hereckými ukázkami, což vyvolávalo ještě absurdnější dojem z celého představení. Občas jsem vážně přemýšlela nad tím, jestli náhodou nejsme na pantomimickém vystoupení, které je pouze sem tam obohaceno řečí (vážně, i hluchý člověk by si odnesl stejný prožitek jako my). Navíc herci skákali v čase. V jednu chvíli se oslavoval rok 2000, ale o pár minut později jsme se vyskytovali v první světové válce. Žádná spojitost mezi těmito scénami, žádná dějová linka… Možná nás mátla právě tato časová neuspořádanost. Kdyby se vše odehrávalo za sebou tak, jak se dějiny skutečně psaly, měli bychom alespoň možnost předpokládat, jaký důležitý okamžik přijde, a lépe by se nám odhadovalo, co ta „nesmyslná“ a prapodivná scéna, jež se zrovna na jevišti odehrává, znamená. Ve výsledku hra obsahovala všechna důležitá data, zahrnula události, jež se pojily se světovými válkami, s vývojem událostí v ČSR po konci 2. světové války, ale také detaily, které by člověk jen tak sám od sebe určitě nehledal. Banality i klíčové okamžiky v této hře dostaly stejný prostor, což mě poměrně fascinovalo. Jednu chvíli na pódiu filozofoval herec o válce a v druhém okamžiku se na zem bez jakéhokoliv kontextu sypalo obrovské množství panenek Barbie.
O přestávce se mezi námi rozpoutala vášnivá debata. I já po první části této hry prohlašovala, že vůbec nechápu pointu, lépe řečeno, že nechápu absolutně nic. Většinu historických událostí jsme na základě obrazného popisu herců neodhalili a opravdu jsme netušili, jak zvládneme ještě druhou část. Třída se rozdělila na ty, kteří hru nechápali stejně jako já a nadávali, na co jsme to vůbec šli, a na pár vyvolených (když říkám pár, tak myslím opravdu 2 silné kusy), již se skvěle bavili (a možná o to víc tím, jak všichni ostatní nadávali). Naštěstí se nám o přestávce dostalo zběžného vysvětlení – a ono, jakmile někdo zmíní, na co daná scéna naráží, tak to pak už člověk i vidí, ale bez nápovědy jsme byli dočista ztracení. Uklidnil mě jen fakt, že ani největší fanoušci historie v mé třídě některé části nepochopili (a tak nám zůstal význam scény, v níž muži běhali několik minut bez košil kolem stolu a drželi se za ruce, už asi navždy skryt).
Přišla druhá polovina a s ní i zcela přestavené, mnohem více „zaneřáděné“ jeviště. Žádný stůl, kolem něhož by se rozhovory odehrávaly, jen pár židlí, které stály náhodně po celém prostoru. Přestože jsem po přestávce vstupovala do druhé poloviny s poměrně skeptickým očekáváním, nenechala jsem si zkazit náladu a pořád věřila, že tato část bude mnohem (anebo aspoň o trošičku) lepší. Druhá polovina ale nakonec žádnou velkou změnu nepřinesla, pořád jsem byla ztracená a většinu scén nechápala. Ale o pauze jsem se už smířila s tím, jaká hra je, a přestala se snažit ji pochopit. Došlo mi, že to možná ani není o tom, abych přesně věděla, co se zrovna děje. Volně jsem vnímala scénu, nad ničím nepřemýšlela přespříliš a to, že jsem netušila, o čem se zrovna mluví, jsem přecházela s úsměvem. A víte co? Cítila jsem se lépe než mí spolužáci, kteří šťouchali do svých spolusedících a „nenápadně“ se jich ptali, co se zrovna děje.
Hra ve mně zanechala smíšené pocity a odcházela jsem s naprostým chaosem v hlavě a zděšením, čím jsem to vlastně posledních 100 minut strávila. Zpočátku jsem měla zcela jasno – hra se mi nelíbila, neodnesla jsem si z ní žádné ponaučení, neprožila s hlavními hrdiny srdceryvný příběh ani celý čas nestrávila s úsměvem od ucha k uchu, jak bych od humoristické a ironické hry očekávala. Pak jsem se ale zamyslela a uvědomila si, že se zaměřuji na to, co všechno bylo špatně, ale tato hra toho obsahovala mnohem více. Přemýšlela jsem nad tím, jestli nebyla absurdita právě to, na co chtěla hra poukázat. Protože ano, spoustu věcí, které se v minulém století staly, by šlo označit právě tímto slovem – války, okupace, ale třeba i nerovnoprávnost mužů a žen… Všechno tohle na nás nyní může působit absurdním dojmem.
Momentálně nedokážu jasně odpovědět, zda se mi hra líbila. Ano i ne. Určitě nejsem zarytý zastánce toho, že se hra nepovedla, ale nejsem z ní natolik unešená, abych ji musela vidět znovu. Obsahovala pasáže, u kterých jsem si říkala, že jsou opravdu skvěle provedené, ale za pár minut jsem byla již ztracená a nechápala, co se děje. Přesto ale musím uznat, že jsem se nenudila, a i když jsem mnohdy byla zoufalá a vážně přes veškerou svou snahu netušila, o čem to herci mluví, jsem se nevzdala. Vždy se snažím vše pochopit do nejmenšího detailu, a to byl můj největší problém. Při této hře musel člověk nechat myšlenky a pocity volně plynout a nad žádnou scénou nepřemýšlet přespříliš. Co bych ale opravdu vyzdvihla, jsou herecké výkony. Zahrát princeznu, čarodějnici či doktora zvládne každý. Ale hrát ve hře, která nemá hlavu ani patu, jejíž dialogy na sebe absolutně nenavazují a některé scény jsou zcela nesmyslné, je opravdu výzva. A všichni se jí zhostili skvěle.
Být na nějaké „normální“ hře, tak si ji půlka z nás za pár týdnů nepamatuje, a rozhovor po skončení by se skládal tak maximálně z odpovědi „jo, bylo to fajn“ – žádné přemýšlení, zda hra neobsahovala něco, co jsme prvotně neviděli, žádný detailnější popis pocitů, které v nás vzbudila, a už vůbec ne nějaká debata. Ale právě všechno tohle nám tato hra dala. Ještě cestou jsme navzájem diskutovali o tom, co v nás hra vyvolávala (anebo nahlas nadávali na to, že jsme hru nepochopili – to už byla individuální volba).
Sama za sebe můžu říct, že jsem ráda, že jsme navštívili právě toto představení. Neodnesla jsem si z něj téměř nic, celou dobu jsem přemýšlela nad tím, co se to právě na jevišti děje, ale na druhou stranu jsem se úplně oprostila od všech svých myšlenek a věnovala celou svou pozornost této inscenaci. Znova bych se na hru podívat nešla, ale jak říkám, určitě nemám pocit, že horší představení vybrat nešlo. A jestli bych představení doporučila? To asi záleží… Každý z nás vnímá jinak, spousta mých spolužáků odcházela s negativním postojem, další skupinka byla nadšená … Někteří svůj postoj změnili až po chvíli, když se jim celé představení rozleželo v hlavě, někteří jej asi nezmění už nikdy… Pokud očekáváte vtipnou komedii, ve které Vám vše naservírují přímo před nos, vyberte si raději něco jiného, ale pokud Vás láká hra plná absurdity a chcete sdílet stejné pocity, jaké jsem měla já, tak hru určitě navštivte!
Zdroje:
