Pět minut

Tento článek se zakládá na skutečné události, která se stala na nejmenovaném gymnáziu v České republice. Podobnost se skutečnými postavami není náhodná. Na žádost zúčastněných nebyla jejich jména zmíněna.

Za okny začíná pršet. Zavíráme je kvůli zesilujícímu větru. Zvonek ohlašuje konec hodiny. Zbývá posledních pět minut. Krátkých pět minut. Profesorka biologie se s námi loučí, vytáhne si klíče z počítače a odchází. Mí spolužáci opřou své pohledy do sešitů fyziky, které stejně měli připravené na lavicích už během výuky mechorostů. Ti, kteří učivu rozumí, se rázem octnou v obležení u svých lavic těmi nechápajícími a zoufale se snažícími pochytit to málo, které by mohli při písemce zužitkovat. Ti, kterým na výsledku nesejde, si bezstarostně hrají na mobilu nebo se vesele baví.

„Můžou se tentokrát používat kalkulačky?“ ptá se kdosi ze třetí lavice, na což mu jiné dva hlasy kladně odpoví. To je však signál pro studenta z prostřední řady, který začíná pátrat po třídě po někom, kdo by mu tento magický přístroj mohl půjčit.

Snažím se na chvíli zmizet ze třídy. Na chodbě potkám kamaráda: „Tak co? Na kolik bodů to dneska vidíš?“ zajímá se s klidným výrazem. Můj odhad ho nepřekvapí, načež mi svěří ten svůj, o dost nižší, s nímž by se ovšem naprosto spokojil.

Sednu si na svou lavici a vytáhnu si láhev s vodou. Málem se zalknu po hlasitém příchodu spolužáka, který mi hodí svoje zápisky na lavici s otázkou, jaké vzorečky budou při písemce potřeba. Má odpověď ho potěší. Zatímco bych si rád dopřál trochu klidu, začne mi pro jistotu nahlas předčítat teorii. Po chvíli trpělivého čekání a naznačování, že ji nepotřebuji slyšet, ho jedna z mých poznámek rozesměje a nakonec odejde.

Zazvoní. S kolegou napravo si pro štěstí třikrát navzájem bouchneme hřbetem ruky o desku stolu. Stejný rituál zopakujeme i s kamarádem sedícím za mnou.

Po příchodu fyzikáře všichni zmlknou a schovají sešity pod lavice. Sahám do aktovky, abych si vytáhl čistý kousek papíru. Zatímco si svlékám mikinu, k mým uším dolehne: „My jsme byli domluveni na dnešek? A umíte to na dnešek?“ ptá se pan profesor, načež mu odpoví sborové „ne“, které s přehledem přehluší těch několik málo jedinců s opačnou odpovědí. Fyzikář rezignovaně pokrčí rameny, kývne a zprvu zmatená třída propuká v nadšený jásot.